Fulltextové hledání

Teoreticky nejlepším vyjádřením korelujícím se vznikem ischemie myokardu je index odporu stenózy při navozené hyperémii (hyperemic stenosis resistance index), je přesnějším vyjádřením závažnosti koronární stenózy než FFR, podobně i CFR má vysokou prognostickou váhu. Principem iFR (instant wave‑ free ratio) je stanovení poměru distálního a aortálního tlaku během období bez vln u konsekutivních srdečních cyklů. Vzhledem k minimálnímu mikrovaskulárnímu odporu v této fázi není nutné podání adenosinu. Přesnější výsledky iFR jdou především na vrub falešně pozitivních výsledků FFR u nevýznamných stenóz s normální mikrovaskulární funkcí a vysokým CFR. Studie iFR‑SWEDEHEART a DEFINE‑FLAIR ukázaly, že u nemocných s klinickou indikací pro fyziologicky vedené zhodnocení koronárního postižení iFR není inferiorní oproti FFR, pokud jde o výskyt úmrtí, IM a neplánované revaskularizace během 12 měsíců sledování. V následné souhrnné metaanalýze DEFINE‑FLAIR a iFR‑SWEDEHEART, byl prokázán vyšší výskyt úmrtí a infarktů myokardu ve skupině s iFR, rozdíly však nebyly statisticky významné a ačkoliv tedy nevyvracejí hypotézu non‑ inferiority iFR, definitivní posouzení, zda iFR není inferiorní oproti FFR při vedení revaskularizace myokardu bude vyžadovat další výzkum.

Obtížná celospolečenská situace v souvislosti s covidem-19 představuje problém v oblasti nároků na psychickou integritu člověka. Onemocnění v rodině, ztráta zaměstnání a finanční nejistoty, stesky dětí a mladistvých po kamarádech a zájmových kroužcích, vlastní přepracovanost a omezené volnočasové aktivity a kontakty a další jiné mají za příčinu, že subjektivně zátěžové situace kladou mnohem vyšší nároky na naše každodenní zvládání dosud běžného života. Z toho vyplývá, že téměř rok trvající krize snížila adaptační kapacitu některých z nás a tím pádem více či méně aktuálně i běžné požadavky mohou ohrožovat u některých lidí jejich duševní zdraví.

Pacient s onemocněním ledvin se v mnoha aspektech odlišuje od ostatních pacientů. V obecné rovině je třeba tyto odlišnosti znát a využít je v běžné klinické praxi. Urolog může těmto nemocným navíc pomoci v diagnostice a řešení urologické příčiny tohoto onemocnění. V neposlední řadě se urolog podílí na přípravě transplantace ledviny, pokud onemocnění dospěje do stadia ledvinného selhání.

Oční melanom je vzácný typ nádoru, který nejčastěji vzniká v uveálním traktu. S ohledem na absenci varovných symptomů je často diagnostikován v pokročilém stadiu, kdy stoupá riziko vzniku vzdálených metastáz. Ty se v průběhu onemocnění vyvinou asi u poloviny pacientů, nejčastěji v játrech. Přežití pacientů s metastatickým očním melanomem se pohybuje mezi 6 a 12 měsíci. Následující článek shrnuje poznatky o nádorové patogenezi očního melanomu a podává základní přehled o terapeutických možnostech lokalizovaného i metastatického onemocnění a zamýšlí se nad potenciálními cíli pro budoucí léčebného využití.  Článek si neklade za cíl poskytnout vyčerpávající informace, ale slouží spíše jako průvodce, který by měl pomoci čtenářům zorientovat se v problematice a poskytnout jim podklady pro další vzdělávání.

Hypertenze představuje jeden z nedůležitějších rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. Zvýšená variabilita krevního tlaku u hypertenze ještě více zvyšuje kardiovaskulární riziko. Dlouhodobě působící blokátory kalciových kanálů a thiazidová nebo thiazidům podobná diuretika variabilitu snižují. Cílové hodnoty krevního tlaku jsou dle nových doporučení 120-129/70-79 mmHg. K jejich dosažení používáme v prvním kroku fixní kombinaci dlouhodobě působících blokátorů kalciových kanálů nebo diuretik s blokátory renin­‑angiotenzinového systému. V druhém kroku ideálně fixní trojkombinaci všech tří léků.

Roztroušená skleróza (RS) je chronické autoimunitní onemocnění s prvky neurodegenerace, které postihuje nejčastěji mladé dospělé ve věku 20-40 let. Onemocnění je 3× častější u žen než u mužů. Mezi nejčastější symptomy RS patří poruchy zraku, senzitivní, motorické a sfinkterové dysfunkce. Mezi příznaky, které mohou být poněkud opomíjené, ale přesto velmi ovlivňují kvalitu života a celkový zdravotní stav, patří i poruchy polykání. V uvedené videokazuistice prezentujeme mladou pacientku, u které byla dysfagie jedním z prvních symptomů RS. V rámci kazuistiky popisujeme diagnostiku dysfagie a i následný komplexní terapeutický přístup, který zahrnoval jednak terapii RS, ale i cílenou pravidelnou logopedickou péči.

Renální karcinom je histologicky diverzní onemocnění s variabilním a často nepředvídatelným chováním. Profilování genové exprese se jeví jako slibná technika k upřesnění diagnózy a stagingu renálního karcinomu a též k přesnějšímu zacílení léčby (1).

Článek se soustředí na farmakoterapii farmakorezistentní schizofrenie. Nejprve je uvedena definice farmakorezistentní schizofrenie a způsoby vyloučení pseudorezistence. Detailněji jsou rozebrány možnosti léčby, tj. změna stávající léčby, augmentace a kombinace antipsychotik. Na závěr je krátce zmíněna perspektivní léčba.

Úvod: Kombinovaný liek nirmatrelvir/ritonavir je indikovaný na liečbu ochorenia COVID-19 u vysokorizikových pacientov. Jeho podávanie je však limitované výrazným ovplyvnením enzýmového systému CYP a jeho izoforiem ritonavirom. Ritonavir potencuje účinok súčasne podávaného nirmatrelviru, na druhej strane môže zapríčiniť farmakoterapeutické komplikácie u pacientov s chronickou farmakoterapiou.  Cieľ: Identifikovať liekové interakcie nirmatrelviru/ritonaviru s liekmi z rôznych ATC skupín používaných v chronickej farmakoterapii, zhodnotiť riziká potenciálnych liekových interakcií a sumarizovať klinicky významné interakcie a tým prispieť k zníženiu rizika nežiaducich účinkov farmakoterapie. Metodika: Štúdia prebiehala v období od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2023 v ôsmich verejných lekárňach a na Infekčnej klinike vo Fakultnej nemocnici Nitra. Liekové interakcie sme analyzovali na základe údajov v SmPC a liekových databázach Lexicomp a Liverpool COVID-19 drug interactions checker. Výsledky: Pri 22 % liečiv sme identifikovali mierne až stredne závažné liekové interakcie s nirmatrelvirom/ritonavirom, ktoré vyžadujú monitorovanie pacienta alebo úpravu dávkovania. 5 % liečiv vykazovalo závažné liekové interakcie (domperidón, tamsulosín, diazepam, kvetiapín, salmeterol), preto sa ich užívanie v tejto kombinácii neodporúča. 73 % liečiv nevykazovalo žiadne interakcie vo vzťahu k nirmatrelviru/ritonaviru.  Záver: Podávanie nirmatrelviru/ritonaviru je limitované vysokou prevalenciou liekových interakcií. Táto práca sumarizuje všetky klinicky významné interakcie a má prispieť k zníženiu rizika nežiaducich účinkov farmakoterapie v dôsledku interakcií.

Úvod: Inhibícia aktivity proproteín konvertázy subtilizín/kexín typu 9 predstavuje účinnú stratégiu na zníženie LDL cholesterolu (LDL-C), ktorý je jedným z hlavných kardiovaskulárnych rizikových faktorov. Inklisiran, prvá malá interferujúca RNA cielená na PCSK9, preukázal v klinických štúdiách zníženie LDL-C o 50 %. Ciele: Cieľom tejto štúdie bolo opísať účinky inklisiranu v reálnych klinických podmienkach spolu s prvými klinickými skúsenosťami s jeho používaním na Slovensku. Metódy: V tejto observačnej štúdii bolo na liečbu inklisiranom vybraných 36 pacientov v rámci štandardných klinických vyšetrení, postupov a úhrady zo zdravotného poistenia. U každého pacienta sa pred podaním žiadosti o schválenie terapie vykonalo štandardné hodnotenie lipidového profilu a stanovenie vysokosenzitívneho C-reaktívneho proteínu (hsCRP), ktoré sa zopakovalo mesiac po podaní dvoch dávok inklisiranu. Priemerná zmena hladín lipidového profilu bola vypočítaná u každého pacienta, ktorý absolvoval tretiu dávku inklisiranu. Výsledky: Liečba inklisiranom bola schválená pre 36 pacientov, z toho 27 s aterosklerotickým ochorením koronárnych artérií a 9 po prekonaní cievnej mozgovej príhody. Súbor zahŕňal 1 pacienta intolerantného na statíny, 28 pacientov na maximálnej dávke statínov a 7 na zníženej dávke. Po 3 mesiacoch sa hladina LDL-C znížila o 57,5 %, hsCRP na 1,2 mg/dl a lipoproteín(a) o 14,3 ± 6,4 %. Bezpečnostné výsledky boli v súlade s klinickými štúdiami – mierna bolesť v mieste vpichu sa vyskytla u 26 pacientov a chrípkové príznaky u 3 pacientov. Záver: Inklisiran preukázal účinné zníženie hladín LDL-C a hsCRP, pričom výsledky mierne prevýšili klinické štúdie. Redukcia lipoproteínu(a) sa medzi pacientmi líšila. Bezpečnostný profil bol v súlade s očakávaniami, čo potvrdzuje potenciál inklisiranu pre širšie klinické využitie.

Spotřeby léků užívaných pro léčbu hyperaktivního močového měchýře (OAB) v ČR za posledních 10 let výrazně stouply a nepochybně stoupá i počet potenciálních lékových interakcí těchto léků. Tento přehledový článek shrnuje současné poznatky o zmíněné problematice tak, aby ošetřujícím lékařům poskytl informace potřebné pro optimální farmakoterapii OAB, ke které patří i individuální výběr léků s ohledem na stav pacienta i na léky, které současně pacient užívá na jiná onemocnění.

Racionální užívání léčivých bylin do moderní lékařské a lékárenské praxe jednoznačně patří. Na cestě prohlubování poznatků o moderní farmakoterpaii založené na důkazech jsme se na několik desítek let od fytoterapie trochu odvrátili. Ale to jen proto, abychom k ní naši pozornost mohli opět upřít. Teprve ve světle moderního výzkumu dokážeme terapeutický potenciál mnoha léčivých bylin plně ocenit.

Uroteliální karcinom patří v raných stadiích k nejčastějším nádorovým onemocněním, onkolog se však častěji setkává s pacienty s pokročilým onemocněním. Právě metastatický uroteliální karcinom zůstává velkou terapeutickou výzvou. Tradiční léčba byla a stále je postavena na chemoterapii obsahující platinový derivát, avšak za poslední roky i tato diagnóza prošla velkým vývojem a do léčby přibyly nové léky ze skupiny moderní imunoterapie. Zcela zásadní zlom pak přinesly kombinované režimy imunoterapie s konjugovanými protilátkami, kdy kombinace pembrolizumabu s enfortumab vedotinem přepsala doporučené postupy léčby uroteliálního karcinomu v první linii. Právě kombinovaná terapie se stane budoucností managementu uroteliálního karcinomu, tak jako je to patrné i u jiných nádorových onemocnění.

Stanovenie smrti človeka je všeobecne bezproblémové a nevyžaduje špeciálne vzde­lanie ani zručnosti. V malej časti prípadov ale nie je vôbec jednoduché určiť, či je osoba mŕtva alebo živá. Situáciu komplikuje aj potreba definovať čas a príčinu smrti. Autori v článku rozoberajú históriu definovania a stanovenia smrti človeka od 18. storočia (obdobie akcelerácie anatomicko-fyziologického poznania) až dodnes. Osobitný zreteľ je venovaný konceptu používanému v poslednom polstoročí, a to smrti mozgu založenej na neurologických kritériách. Zároveň zdôrazňujú, že problematika smrti je kombináciou odborne medicínskych, morálne etických, filozoficko-náboženských a legislatívne právnych aspektov spolu s emocionálnym pozadím ľudí blízkych zomretým osobám.

Tento článek zpracovává téma nových trendů a technologií v urologii, a to konkrétně v oblasti telemedicíny a umělé inteligence. Nejprve stručně pojednává o přínosech telemedicíny a jak mění pohled na vztah mezi lékařem a pacientem. Podrobněji se pak text věnuje především umělé inteligenci, jež se v současnosti dostává do popředí zájmu laické i odborné veřejnosti. Její potenciál v urologii je testován v mnoha studiích, především se zaměřením na uroonkologii, v menší míře pak také v oblasti benigních urologických onemocnění. Článek se snaží identifikovat nejvýznamnější pokroky v této rychle se rozvíjející oblasti, a zároveň předkládá současné limity jejího zapojení do klinické praxe.

U pacientů s transplantovanou ledvinou představuje perkutánní extrakce konkrementu (PEK) zákrok vyžadující zohlednění specifických anatomických a fyziologických podmínek štěpu. Tato kazuistika popisuje případ 69letého muže, u něhož byla PEK indikována pro opakované záněty transplantované ledviny a progresi velikosti konkrementů. Zákrok byl úspěšně proveden bez reziduální litiázy, avšak pooperačně se objevily komplikace, včetně krvácení a infekce, které si vyžádaly akutní chirurgickou revizi a intenzivní péči. Díky rychlému zásahu a následné léčbě se podařilo zachovat funkci transplantované ledviny. Případ zdůrazňuje význam precizní diagnostiky, vhodného terapeutického postupu a pečlivého pooperačního sledování pro minimalizaci komplikací a dlouhodobé zachování štěpu.

S příchodem vysoce efektivní léčby roztroušené sklerózy je v současnosti možno uvažovat i o dlouhodobé remisi. Koncept NEDA (no evidence of disease activity) vznikl po vyhodnocení klinické studie s natalizumabem. Od té doby je používán k hodnocení efektu studií s novými léky a umožňuje jejich porovnávání. Zahrnuje hodnocení počtu relapsů, progrese a nálezu na MR. Bylo by jistě možné přidat ještě mnoho dalších položek, bohužel i v této jednoduché formě je u většiny pacientů dlouhodobě velmi obtížně dosažitelný.

Lupénka je chronické geneticky podmíněné imunologicky zprostředkované zánětlivé onemocnění spojené se systémovými komorbiditami. U mírné formy lupénky se obvykle doporučuje lokální terapie a fototerapie. Pokud tato léčba není účinná, není tolerována, nebo je kontraindikována, stejně jako u pacientů s těžkým onemocněním nebo výrazně sníženou kvalitou života, je předepsána systémová terapie. Klinicky je důležité zvážit potenciální rizika nežádoucích účinků spojená s dlouhodobým užíváním syntetických perorálních a biologických systémových terapií. Cílem této práce je shrnout profil nežádoucích účinků hlášených v souvislosti s léčbou lupénky.

Hypersenzitivní lékové reakce jsou nečekanou komplikací onkologické léčby. Zhoršují kvalitu života pacienta a mohou jej ohrozit na životě. Dalším jejich negativním důsledkem je nutnost přerušení podávání první linie onkologické léčby a v lepším případě nahrazení léku stejně účinnou alternativou. V případě, že neexistuje stejně účinný lék, tak je jedinou možností, jak udržet pacienta na jeho primární léčbě, provedení desenzitizace. K úspěšnému a bezpečnému provedení desenzitizace je důležitá stratifikace rizika na základě znalosti fenotypu, endotypu a biomarkerů prodělané hypersenzitivní reakce a úzká spolupráce mezi onkologem a alergologem.

Úvod: Virtuálna realita (VR) je interaktívny počítačový systém, ktorý vytvára zmyslové zážitky vytváraním ilúzií reality. Pri používaní VR s deťmi je však potrebné zvážiť niektoré riziká a dôležité obmedzenia ku ktorým patrí vek dieťaťa, nevoľnosť, kybernevoľnosť, nadmerná únava očí, rôzne riziká spojené s duševným zdravím a bezpečnostné riziká.  Cieľ: Cieľom článku je zvýšiť povedomie, vedomosti, kompetencie a zručnosti v oblasti VR medzi študentmi ošetrovateľstva a sestrami a pedagógmi, zabezpečiť prijatie a využívanie VR v klinickej praxi a integrovať digitálne kompetencie do vzdelávania v ošetrovateľstve.  Záver: Pri používaní VR zariadenia v klinickom prostredí u detí, napríklad na kontrolu procedurálnej bolesti, je dôležité dodržiavať bezpečnostné opatrenia a stanoviť primerané limity na základe veku a individuálnych potrieb dieťaťa. Pred začatím akejkoľvek novej činnosti je vždy najlepšie poradiť sa s lekárom alebo odborníkom, aby sa zabezpečilo, že používanie VR nebude pre deti problematické alebo rizikové.

Demence, tedy získané postižení kognitivních funkcí omezující soběstačnost, je skupina onemocnění s dlouhodobě narůstající prevalencí. Zároveň dochází k rozšiřování farmakologických i nefarmakologických možností symptomatické terapie. Předkládaný přehled si klade za cíl stručně a uceleně informovat o současných doporučených postupech stran screeningu, diagnostiky, terapie a dalších aspektů péče o pacienty s demencí.

Reiradiace nádorů hlavy a krku představuje obtížnou kapitolu v léčbě těchto nádorů. Největší výzvou je vejít se do úzkého terapeutického poměru, abychom pacientům prospívali a nezatěžovali je další, někdy i život ohrožující toxicitou onkologické léčby. Často se však jedná o jedinou léčebnou modalitu, kterou jsme schopni dosáhnout nebo se pokusit o dlouhodobější kontrolu navrátivšího se nádorového onemocnění ORL oblasti. Zejména tam, kde se nelze uchýlit k záchrannému chirurgickému výkonu. U pacientů s recidivou nádoru v oblasti hlavy a krku po primární radikální nebo po pooperační radioterapii ve výborném klinickém stavu se můžeme pokusit o souběžné opakované ozařování se systémovou léčbou (chemoterapií či v odůvodněných případech nejlépe imunoterapií), a tím ještě zlepšit kontrolu onemocnění.  Ve vybraných případech, kde vyhovuje velikost nádoru či lokalizace recidivy, lze zvážit aplikaci cílené stereotaktické radioterapie či brachyradioterapie. Naopak minimálně v případech, kdy nejsme konvenční fotonovou radioterapií schopni bezpečně dodat opakovanou smysluplnou dávku záření do cílové oblasti, přichází ke slovu částicová radioterapie těžkými ionty (protony, uhlíkové ionty) díky svým odlišným fyzikálním vlastnostem. Tato se v retrospektivních analýzách jeví jako nejúčinnější a nejbezpečnější metoda reiradiace u rozsáhlejších recidiv nádorů hlavy a krku. V této práci přinášíme retrospektivní analýzu re-radioterapií léčených pacientů s rekurentními nádory hlavy a krku na Ústavu radiační onkologie 1. LF UK a FNB v letech 2003–2023. Zhodnotili jsme 1leté a 2leté celkové přežívání našich pacientů od ukončení re-RT (35,5 %, respektive 23 %), 1leté a 2leté OS od diagnózy relapsu (50 %, resp. 27 %). Medián přežívání byl od ukončení re-RT 7,32 měsíce a od dg. relapsu 12 měsíců. Četnost odpovědí (response rate) byla 60,8 %. Zaměřili jsme se i na četnost výskytu závažné ≥ Gr. 3 toxicity reiradiace dle RTOG a její souvislost s délkou přežívání.

Larynx záchovný protokol je doporučený postup léčby lokálně pokročilého karcinomu laryngu a hypofaryngu opírající se o data medicíny založené na důkazech. Při hodnocení dostupných literárních výsledků však vyvstává otázka, zda lze tento postup doporučit i pro lokálně pokročilé nádory T4. Na základě výsledků retrospektivních hodnocení a výsledků hodnocení naší kohortní studie můžeme doporučit larynx záchovnou strategii pouze u pacientů s limitovaným objemem nádoru s minimální infiltrací chrupavky štítné. Pacienti s lokálně pokročilým karcinomem laryngu T4, kteří odmítají totální laryngektomii, by měli být informováni, že primárně konzervativní postup povede k signifikantně horším výsledkům v dosažení lokoregionální kontroly a celkového přežití.

Přes všeobecné pokroky systémové léčby solidních zhoubných nádorů v posledních desetiletích zůstávalo limitované stadium malobuněčného karcinomu plic jedním z nemnohých, u kterého nedošlo k implementaci novějších typů protinádorové terapie (imunoterapie nebo cílené léčby pomocí tyrozinkinázových inhibitorů) do terapeutického algoritmu. S tím, logicky, souvisel omezený progres v parametrech celkového přežití, resp. 5letého přežití pacientů. V současné době jsme svědky zavedení adjuvantní imunoterapie po absolvování chemoradioterapie v reálné klinické praxi pro limitované stadium malobuněčného karcinomu plic. Tato možnost byla dosažena na základě výs­ledků klinické studie ADRIATIC, v níž durvalumab (PD-L1 inhibitor) podávaný u pacientů po absolvování konkomitantní chemoradioterapie na bázi platiny, u kterých nedošlo po iniciální léčbě k progresi, prokázal statisticky signifikantní zlepšení v primárních cílových parametrech - doby do progrese a celkového přežití oproti kontrolnímu studijnímu rameni s placebem. Tato skutečnost byla reflektována regulačními úřady Evropské unie v únoru, resp. březnu 2025, které doporučily podání durvalumabu v této indikaci.

Úvod: Brachyterapie představuje jednu z hlavních modalit kurativní léčby lokalizovaného karcinomu prostaty, která umožňuje aplikaci vysoké dávky ionizujícího záření přímo do prostatické tkáně při relativní ochraně okolních struktur. V posledních třech dekádách došlo k zásadnímu technologickému a klinickému pokroku, který ovlivnil nejen indikace a technické provedení, ale i léčebné výsledky a bezpečnostní profil této metody. Přesto zůstává využití brachyterapie v klinické praxi nerovnoměrné, s přetrvávajícími rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a centry, a je zatíženo řadou výzev, jak technických, tak organizačních. Cíl: Cílem tohoto přehledového článku je podat komplexní a aktuální pohled na postavení brachyterapie karcinomu prostaty v roce 2025, shrnout klíčové technologické a klinické aspekty, poukázat na současná omezení a diskutovat potenciální směry dalšího vývoje v kontextu moderní onkologické péče. Metodologie: Tento narativní přehled vychází z analýzy odborné literatury publikované v letech 2013–2025, vyhledávané v databázích PubMed, Scopus a Web of Science. Zahrnuty byly randomizované klinické studie, systematické přehledy, observační kohorty a doporučení mezinárodních odborných společností (EAU, ESTRO, ASTRO, NCCN, ASCO). Důraz byl kladen na recentní data týkající se indikací, dávkovacích schémat, plánovacích technologií, výsledků léčby a toxicity. Výsledky: Brachyterapie se v současnosti dělí na dvě hlavní modality: LDR-BT (permanentní implantace) a HDR-BT (dočasná, frakcionovaná aplikace), každá s odlišným klinickým využitím, logistickými požadavky a dávkovacími režimy. Moderní pokročilé zobrazovací a plánovací techniky – včetně real-time navigace, 3D optimalizace, multiparametrického MRI a intraoperační adaptace významně zlepšily přesnost aplikace a snížily riziko akutní i pozdní toxicity. Klinické výsledky ukazují, že u vybraných skupin pacientů dosahuje brachyterapie srovnatelné, či v některých studiích i lepší onkologické účinnosti než radikální prostatektomie nebo samotná zevní radioterapie. Významnými limitacemi však zůstávají metodologická nejednotnost studií, omezené údaje o kvalitě života a dlouhodobé toxicitě a regionální nerovnosti v dostupnosti péče. Závěr: Brachyterapie zůstává v roce 2025 etablovanou, vysoce efektivní a technicky vyspělou modalitou v léčbě lokalizovaného karcinomu prostaty. Nadále hraje zásadní roli jak v monoterapii u nízce rizikových pacientů, tak v kombinaci s externí radioterapií u středně a vysoce rizikových forem. Budoucnost brachyterapie spočívá v hlubší integraci personalizované medicíny – zejména využití genomických a radiomických biomarkerů, pokročilého plánování podporovaného umělou inteligencí, a systematickém sběru klinických dat v rámci multicentrických registrů. Pro zajištění rovného přístupu k této vysoce účinné léčbě bude klíčová nejen technologická standardizace, ale i mezioborová spolupráce a politická vůle k jejímu širšímu zavedení do klinické praxe.

Nádory žlučových cest představují závažný medicínský problém vzhledem k vysoké mortalitě. V případě časných stadií jsou pacienti po potenciálně kurativním chirurgickém výkonu indikováni k pooperační terapii s cílem snížení rizika recidivy a prodloužení přežití. Většina pacientů s nádory žlučových cest je diagnostikována v lokoregionálně pokročilém a/nebo metastatickém stadiu. Standardem léčby pro tyto pacienty je systémová terapie, nově v kombinaci s imunoterapií. Prohlubování poznatků o molekulární biologii tohoto onemocnění umožňuje u části pacientů volit léčbu na míru konkrétnímu pacientovi dle přítomnosti specifické targetabilní alterace. Článek poskytuje přehled aktuálních možností terapie tohoto onemocnění napříč stadii.

Urodynamická vyšetření tvoří souhrn diagnostických metod k posouzení funkce dolních močových cest během plnicí a vyprazdňovací fáze močového měchýře. Většinou se nejedná o základní vyšetření, ale o vrchol ledovce vyšetřovacích metod v urologii. Tyto metody nám pomáhají jednak při diagnostice non-neurogenních a neurogenních příčin dysfunkce dolních močových cest a též při sledování efektu terapie u daného pacienta.

Přehled shrnuje praktické zásady léčby polymorbidních pacientů s roztroušenou sklerózou. Komorbidity jsou časté a zásadně ovlivňují diagnostiku, prognózu i volbu chronické léčby (DMT); radiografickou aktivitu u vaskulárních komorbidit je proto nutné interpretovat v kontextu dalších biomarkerů. U vysoce aktivních forem má své místo časná vysoce účinná terapie (např. anti-CD20 protilátky, kladribin či natalizumab), vždy s důslednou farmakovigilancí. Překryvné diagnózy lze bezpečně adresovat paralelně na komorbiditu cílenou léčbou (např. anti-CGRP u migrény), zatímco některým monoklonálním protilátkám je vhodné se u roztroušené sklerózy vyhnout (např. anti-TNFα). Věk a imunosenescence snižují očekávaný efekt některých DMT a zvyšují rizika; u stabilních nemocných lze uvažovat o opatrné de-eskalaci, zároveň však i ve vyšším věku vídáme relapsy a je třeba léčbu individualizovat. Doporučen je systematický přístup s využitím standardizovaných check-listů, aktivním vyhledáváním a léčením komorbidit a multidisciplinárním sdíleným rozhodováním s pacientem s důrazem na výslednou kvalitu života.

Druhá část přehledového článku o ADHD se zaměřuje na časté komorbidní poruchy vyskytující se současně s ADHD, jejich diferenciální diagnostiku a současné farmakoterapeutické přístupy zaměřené na ADHD i jednotlivé komorbidity. Rovněž se věnuje problematice automutilačního a suicidálního chování u pacientů s ADHD a možnostem jeho farmakologické intervence.

Jednou ze základních diagnostických metod při sledování poruch metabolismu kostní tkáně je měření kostní minerální hustoty metodou dvouenergiové rtg absorptiometrie. Umožňuje stanovit množství kostního minerálu v základních diagnostických lokalitách, tedy bederní páteři a v proximálním femuru, případně v distálním předloktí. Jde o rychlou neinvazivní techniku, dobře standardizovanou a využívající světovou databázi referenčních hodnot pro hodnocení výsledku. Přes zdánlivou jednoduchost vyžaduje měření velkou pečlivost a správné provedení. Výsledek může být snadno znehodnocen špatným postupem měření či chybným hodnocením. I při správném postupu měření a správném hodnocení nálezu je měření kostní minerální hustoty jen jedním z kroků správné diagnostiky osteoporózy a dalších metabolických chorob kostní tkáně.