Fulltextové hledání

V roce 2021 vydala česká Společnost pro výživu dokument „Zdravá třináctka – stručná výživová doporučení pro obyvatelstvo“. Smyslem třinácti doporučení pro dospělé, děti a seniory je podpora zdraví s cílem srozumitelně sdělit populaci zásady životního stylu převážně formou doporučení v oblasti zdravé výživy. Cílem sdělení je zhodnocení tohoto dokumentu z pohledu podpory a ochrany zdraví včetně orálního zdraví, z hlediska srozumitelnosti, využití v pediatrické praxi a kompatibility s doporučeními Světové zdravotnické organizace (SZO) a International Association of Paediatric Dentistry (IAPD).  Zdravá 13 je i pro laickou veřejnost dobře srozumitelné sdělení, popisuje konkrétní v praxi realizovatelné kroky a reprezentuje spojení primární prevence a praxe. Ve vztahu ke snížení konzumace jednoduchých cukrů a v udržení příjmu fytoprotektivních látek je doporučení v souladu s prevencí zubního kazu a s prevencí nadváhy a obezity u dětí. Pouze u věkové kategorie dětí do dvou let věku se doporučení IAPD ve vztahu k volným cukrům významně liší. IAPD požaduje úplnou eliminaci volných cukrů u této věkové kategorie. 

Celiakie je imunitně podmíněné střevní onemocnění vznikající u geneticky predisponovaných jedinců po opakovaném požití gliadinu (součást lepku). V Evropě je postiženo touto nemocí asi 1 % populace. Projevy celiakie u dětí jsou různorodé, mezi nejčastější patří bolesti břicha, průjmovité stolice a porucha růstu. Dle nových doporučení je u některých dětí za určitých podmínek možno stanovit diagnózu celiakie pouze na základě výsledků sérologických testů, část dětí však stále musí podstoupit endoskopické vyšetření s biopsií tenkého střeva. Jedinou terapií celiakie je bezlepková dieta, to znamená strava s vyloučením pšenice, ječmenu, žita a ovsa. Celiakie se často vyskytuje s dalšími onemocněními, především autoimunitními, jako je diabetes mellitus 1. typu nebo autoimunitní tyreoiditida.

Renální karcinom (RCC) představuje přibližně 3 % všech zhoubných nádorů, v době diagnózy je 15 % nádorů v metastatickém stadiu. Po dlouhá léta bývala cytoredukční nefrektomie základem léčby. Pro pacienty s metastatickým onemocněním je cytoredukční nefrektomie (CN) převážně paliativním výkonem a je nezbytná systémová léčba. Adrenalektomie jako součást CN není považována za standardní součást výkonu s výjimkou evidentní invaze nádoru do nadledviny. Lymfadenektomie jako součást CN má pouze stagingový efekt. Výsledky analýz do doby cytokinů, porovnávajících CN plus imunoterapii založenou na interferonu vs. pouze imunoterapie interferonem, prokázaly lepší celkové přežití (overall survival – OS) u pacientů léčených CN. Možnosti léčby se však rychle rozšířily díky zavedení terapie cílené na molekulární mechanismy, které jsou základem karcinogeneze RCC. Z pohledu dnešní moderní onkologie je otázkou, u koho a kdy zařadit do léčby mRCC nefrektomii. Výsledky studií CARMENA a SURTIME prokázaly, že pacienti, kteří vyžadují systémovou léčbu, profitují z okamžité medikamentózní léčby. Samotná léčba sunitinibem není horší ve srovnání s okamžitou CN následovanou sunitinibem u pacientů se středním a nízkým rizikem MSKCC, kteří vyžadují systémovou léčbu.  Předběžné výsledky studií ukazují, že kombinace IO + IO (IO – imunoterapie) nebo TKI + IO (TKI – inhibitory tyrosinové kinázy) mají lepší účinek na primární nádor a metastázy ve srovnání se samotným sunitinibem. Pacienti s ponechaným primárním nádorem léčení kombinovanou terapií na bázi IO mají lepší přežití bez známek progrese (PFS − progression-free survival) a OS v explorativních podskupinových analýzách ve srovnání s léčbou sunitinibem. U mRCC pacientů s klinickou odpovědí na kombinace založené na IO lze zvážit následnou CN. Cílem této práce je vymezit roli, současné postavení a načasování chirurgické léčby u metastatického onemocnění. 

V práci stručne opisujeme možnosti využitia metód tzv. tekutej biopsie, teda detekcie vysoko nádorovo-špecifických markerov z telových tekutín, na diagnostiku karcinómu prostaty (CaP). V tomto prípade je dôležité hodnotiť biomarkery, ktoré sú orgánovo-špecifické, ako napríklad kalikreíny (rôzne formy PSA), avšak tie nie sú rakovinovo-špecifické. Na zvýšenie spoľahlivosti diagnostiky CaP je preto nutné použiť biomarkery, ktoré sú orgánovo-špecifické a zároveň rakovinovo-špecifické, k takým biomarkerom patrí glykoprofilácia fPSA (free PSA, free prostate-specific antigen/voľný prostatický špecifický antigén) vo forme Giasay (glycopsy immunoassay) testu. Giasay test poskytuje vysokú hodnotu AUC = 0,82 (AUC, area under curve/plocha pod ROC krivkou; ROC, receiver operating curve/operačná charakteristika prijímača), oveľa vyššiu v porovnaní s kalikreínovými testami (vrátane PHI, prostate health index/index zdravia prostaty), a vopred odhalí aj kastračne rezistentnú formu či veľmi skoré štádiá ochorenia. Zároveň Giasay test preukáže podľa výsledkov validácií 63-70 % negatívnych prípadov biopsií v populácii. Tieto hodnoty prevyšujú na Slovensku a v Čechách dostupné laboratórne metódy využívané na skríning a diagnostiku CaP.

V rámci samoléčení běžných urologických obtíží je farmaceut či farmaceutický asistent v lékárně často prvním zdravotníkem, na kterého se pacient obrací. Na základě rozhovoru s pacientem je třeba získat odpovídající informace směřující k odlišení symptomů a stavů vhodných k samoléčení a naopak situací, kdy je nutné doporučit návštěvu lékaře. První kontakt pacienta se zdravotníky v lékárně může také přispět k odhalení závažnějšího onemocnění. Článek zpracovává možnosti farmaceutické péče o pacienta s běžnými urologickými obtížemi a požadavkem doporučení k samoléčení, se zaměřením na pochopení jednotlivých symptomů, jejich rozlišení, principy samoléčení a identifikaci situací k samoléčení nevhodných.

Gliomy jsou nejčastější primární nádory mozku dospělého věku. Poslední WHO klasifikace z roku 2021 gliální nádory centrálního nervového systému (CNS) dělí na dvě základní skupiny dle přítomnosti či absence mutace v genech isocitrátdehydrogenázy 1 a 2 (IDH1/2). Difuzní gliomy dospělých s mutací IDH1/2 se dále dělí na astrocytomy grade 2, 3 nebo 4 a oligodendrogliomy s mutací IDH1/2 a kodelecí 1p/19q grade 2 nebo 3. Produkt mutovaných genů IDH1/2, D-2-hydroxyglutarát (D-2-HG), indukuje hypermetylaci DNA, a tak vede ke stimulaci růstu nádoru. Inhibitory IDH1/2, jako jsou ivosidenib a vorasidenib, snižují hladiny D-2-HG a zlepšují čas do progrese onemocnění. Studie fáze III INDIGO prokázala superioritu pooperačně podávaného vorasidenibu, duálního inhibitoru IDH1/2 pronikajícího do mozku, oproti placebu u pacientů s nesytícími se gliomy s mutací IDH1/2, grade 2. V této rešerši popisujeme cestu vývoje inhibitorů IDH u gliomů a dopady studie INDIGO na změnu dosavadní léčebné strategie u low-grade gliomů.

Chronické onemocnění ledvin významně ovlivňuje farmakokinetiku řady neurologických léčiv, což vyžaduje pečlivé úpravy dávkování. V důsledku snížené renální clearance dochází u léčiv vylučovaných ledvinami k prodloužení biologického poločasu a jejich kumulaci, což zvyšuje riziko toxicity nebo způsobuje opožděný nástup terapeutického účinku. Hypoalbuminemie vede ke zvýšení volné frakce léčiv vázaných na plazmatické bílkoviny, což dále komplikuje přesnou interpretaci terapeutických hladin, jak je demonstrováno na příkladu kyseliny valproové. Článek se věnuje vlivu zhoršených renálních funkcí a extrakorporálních eliminačních metod na renálně eliminovaná neurologická léčiva. Prezentované kazuistiky ukazují klinické důsledky nesprávně upravených dávek léčiv, včetně závažných nežádoucích účinků.

Arboviry, tedy viry přenášené členovci, představují celosvětově rostoucí problém veřejného zdraví, přičemž zvláštní riziko znamenají pro dětskou populaci. Mezi nejvýznamnější patří virus chikungunya (CHIKV), virus dengue (DENV) a virus západonilské horečky (WNV). Přenos těchto virů je zprostředkován převážně komáry: CHIKV a DENV hlavně komáry rodu Aedes (Ae. aegypti, Ae. albopictus), zatímco WNV komáry rodu Culex. Globální klimatické změny, urbanizace a zvýšená mobilita populace umožňují šíření těchto arbovirů do nových oblastí, včetně částí Evropy dříve považovaných za bezvýskytové. Děti jsou obzvlášť zranitelnou skupinou, často s těžším průběhem onemocnění a vyšším rizikem komplikací ve srovnání s dospělými. Tento přehled shrnuje aktuální poznatky o infekcích CHIKV, DENV a WNV se zaměřením na pediatrickou populaci, včetně epidemiologie, patogeneze, klinických projevů, diagnostiky, léčby a preventivních opatření podle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) a Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).

Na rozvoj obezity má vliv působení řady vnějších faktorů zahrnujících stravovací návyky, míru pohybové aktivity, spánek i psychosociální prostředí. Změny v těchto oblastech mohou vést k poruchám energetické rovnováhy a následnému ukládání tukové hmoty. Nesprávné návyky se prohloubily zejména v období, kdy v důsledku pandemie covidu-19 došlo k omezení pravidelného režimu.  Cílem naší pilotní studie bylo zjistit dlouhodobý vliv restrikcí na hmotnost, stravovací návyky a pohybovou aktivitu u dětí ve věku 7–13 let, které docházely do Endokrinologického ústavu. Pacienti byli sledováni po dobu dvou let při pravidelných kontrolách u nutričních terapeutek. Během návštěv jim byly měřeny antropometrické parametry. Při zařazení do studie pacienti vyplnili dotazník týkající se jejich pohybové aktivity. Po dobu sledování vyplňovali pravidelně záznamy o stravování.  Z této studie jsme vybrali tři pacientky jako ilustraci změn v životním stylu a vývoje hmotnosti během a po pandemii. Ve zmíněných kazuistikách popisujeme stagnaci redukce hmotnosti a u některých i nárůst zastoupení tukové tkáně, který začal během pandemie a přetrval i v období po rozvolnění restrikcí. V tomto období je u sledované kohorty znatelný problém s návratem k původnímu režimu, a tím se snižuje efektivita redukčního režimu. 

Anafylaxe je akutní, potenciálně život ohrožující systémová reakce, která postihuje kůži, dýchací cesty, oběh a/nebo trávicí trakt souběžně či postupně, ale s rozvojem v krátkém časovém období (do 1 hodiny od nástupu prvních příznaků). Nejtěžší formou anafylaxe je anafylaktický šok. Z hlediska patofyziologického se může jednat o imunologickou reakci, zprostředkovanou protilátkami typu IgE či jinými imunologickými mechanismy a následným masivním uvolněním biologicky aktivních mediátorů z mastocytů a bazofilů. Mastocyty/bazofily mohou být taktéž degranulovány neimunologicky, cestou přímé aktivace receptorů. Včasně podaný adrenalin je lékem první volby a neexistuje žádná kontraindikace podání adrenalinu u anafylaxe. Kromě parenterální aplikace adrenalinu je nově dostupná nazální autoaplikace adrenalinu, která přináší "bezjehlovou" a bezbolestnou možnost podání. V řadě studií prokázal nazální přípravek Neffy (EURneffy) farmakokinetický a farmakodynamický profil, který je v rozmezí aktuálně schválených injekčních přípravků. Adrenalin v injekční a nově i neinjekční podobě by měl být součástí erudice zdravotnických odborníků. Nazální podání adrenalinu je bezpečná, rychlá a účinná cesta aplikace, zejména v dětském věku a přináší aplikační komfort i pro dospělé pacienty.

Vaskulární tumory patří k nejčastějším měkkotkáňovým neoplaziím a tvoří přibližně 7–11 % všech benigních tumorů. Hemangiomy gastrointestinálního systému jsou však velmi vzácné a vyskytují se v 0,05 % případů ze všech gastrointestinálních tumorů. V článku prezentujeme kazuistiku 5,5letého chlapce přijatého na Pediatrické oddělení pro anemický syndrom s hodnotou hemoglobinu 39 g/l. Po opakovaných transfuzích a stabilizaci stavu bylo doplněno sonografické vyšetření břicha, následně CT a MRI s nálezem multilokulární expanze cystického vzhledu v levé polovině břicha. Pacient byl poté přeložen na chirurgické oddělení a následně operován. Při revizi břišní dutiny byl nalezen prokrvácený cystický útvar charakteru kavernózního hemangiomu. Po resekci hemangiomu a anastomóze na tenkém střevě se stav pacienta stabilizoval. V současné době je zcela bez potíží a poslední hodnota Hb je 139 g/l. Vzhledem k velmi raritnímu výskytu této diagnózy v dětském věku chceme prezentací článku poukázat na možnou příčinu anémie u dětí.

Úvod: Radioterapie je klíčovou metodou v léčbě karcinomu laryngu. Proteiny asociované s reparací DNA mohou mít vliv na radiosenzitivitu i na léčebné výsledky a toxicitu ozařování.  Soubor pacientů a metodika: Ve skupině 108 pacientů s karcinomem laryngu léčených (chemo)radioterapií byla v bioptických vzorcích tkáně stanovena imunohistochemická hladina proteinů zapojených do reparace DNA a statisticky vyhodnocen vliv na výsledky.  Výsledky: Vyšší exprese proteinu MRE11 byla spojena s časným klinickým stadiem (I–II) (p < 0,001), s lepším celkovým přežitím (p < 0,001) a delším přežitím bez progrese (p = 0,025). S delším celkovým přežitím byly také spojeny hladiny proteinů Ku80 (p < 0,001) a ATM (p = 0,008). Byla potvrzena asociace mezi pozitivitou proteinů MRE11 a ATM (alespoň jednoho z nich) a lepším celkovým přežitím (p < 0,001), negativita obou proteinů byla spojena s nejkratším celkovým přežitím. Nebyl zaznamenán vliv hladiny uvedených proteinů na toxicitu léčby zářením.  Závěr: V našem souboru pacientů byla potvrzena spojitost vyšší imunohistochemické exprese MRE11, ATM a Ku80 s lepšími léčebnými výsledky, což ukazuje na potenciální možnost využití těchto proteinů jako prediktorů léčebné odpovědi. Bylo by třeba provést širší výzkum zohledňující klinické faktory i molekulární parametry nádorového mikroprostředí.

Zpracováno na základě přednášek MUDr. Mariana Korandy, MBA a MUDr. Lucie Bundárové.  Název satelitního sympozia společnosti Angelini Pharma na 22. konferenci Psychiatrie pro praxi, která proběhla v listopadu 2025 v Olomouci, jasně napovídá, že bylo věnováno tomuto antidepresivu s příznivým vlivem na architekturu spánku, které představuje trochu opomíjenou volbu u onkologických pacientů s depresí, ale i u neonkologických mladších i starších nemocných s depresí, nespavostí a prvky úzkosti. MUDr. Koranda se zaměřil na léčbu psychických poruch u pacientů s onkologickým onemocněním. Vysvětlil, jak probíhá reakce pacienta na sdělení onkologické diagnózy od silného klasického sledu emocí po kognitivní zpracování cestou asimilace a akomodace. Upozornil na častý výskyt psychických poruch u onkologických nemocných, zejm. deprese, ale i úzkosti, poruch spánku, únavy, existenciální úzkosti či suicidality. Popsal posttraumatický rozvoj jako zásadní pozitivní změnu vyvolanou silným stresem, kdy jedinec po zpracování traumatizující informace dosáhne vyšší míry odolnosti. Zmínil možný vliv spirituality a úrovně vzdělání na schopnost vypořádat se s onkologickou diagnózou a věnoval se metodám záchytu a měření tísně pomocí emočních teploměrů a tzv. Problem List. Rozebral možnosti léčby zahrnující psychoterapii (podpůrnou, kognitivně-behaviorální, existenciální), farmakoterapii (antidepresiva, anxiolytika, antipsychotika), paliativní intervence (řešení bolesti, dušnosti, nespavosti, úzkosti, celkové nepohody) a psychoedukaci. Z farmakoterapie se zaměřil na antidepresiva a jejich individuální volbu podle léčebných cílů, typu nádorového onemocnění, průvodní medikace, komorbidit a prognózy. Poukázal na trazodon jako vhodné antidepresivum u onkologických pacientů, a to zejména kvůli jeho příznivým účinkům na harmonizaci spánku, na zmírnění deprese a úzkosti a dobré snášenlivosti.  MUDr. Bundárová se věnovala významu pomalovlnného spánku (SWS, Slow-Wave Sleep) a možnostem jeho terapeutického ovlivnění. SWS je nejhlubší fáze non-REM spánku. Jeho hlavní úlohou je regenerace organismu a obnova psychických funkcí. Důležitý je pro celkové zklidnění, imunitní funkce, čištění mozku od metabolitů a konsolidaci paměti. U mladých dospělých činí 15–25 % spánku, ve stáří jeho podíl klesá. Zkrácení SWS je spojováno s depresí, úzkostí a posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a naopak prodloužený SWS koreluje s větší odolností vůči stresu. U pacientů s depresí je SWS výrazně zkrácený nebo téměř chybí. Farmakoterapeuticky je možné SWS příznivě ovlivnit některými antidepresivy – mirtazapin, trazodon, agomelatin a amitriptylin. Benzodiazepiny (BZD) a Z-hypnotika při dlouhodobém užívání SWS narušují. Navíc hrozí riziko tolerance, závislosti a insomnie při vysazení. Trazodon je antidepresivum s příznivým vlivem na SWS. Má rychlý nástup účinku, anxiolytický efekt a může jej předepsat i praktický lékař. Na 3 kazuistikách MUDr. Bundárová demonstrovala, že trazodon lze s výhodou použít u mladých i starších nemocných. V mladším věku je jeho výhodou minimální riziko sexuálních nežádoucích účinků, možnost zůstat aktivní během dne a dobrá kvalita spánku, u staršího pacienta pak dobrá snášenlivost, možnost pozvolné titrace a kombinovatelnost s další medikací.

Cefazolin je širokospektré antibiotikum používané zejména jako profylaktické zajištění pacientů při chirurgických výkonech. U specifických skupin pacientů se setkáváme s variabilitou farmakokinetiky oproti populačnímu průměru. K optimalizaci dávkovacích režimů je třeba využívat spolehlivé bioanalytické metody schopné rychlého stanovení vzorku. V současnosti nejvyužívanější metodou pro měření plazmatických koncentrací je kapalinová chromatografie s UV nebo MS detekcí. K preanalytické přípravě vzorku lze využít proteinovou precipitaci a extrakci na pevné fázi. Při potřebě stanovení volné frakce lze využít rovnovážnou dialýzu či ultrafiltraci. Nežádoucí faktory, ovlivňující správnost stanovení, mohou být matricové efekty nebo nízká stabilita vzorku.

Úvod: Základem léčby sarkomů měkkých tkání je chirurgický výkon, v indikovaných případech následovaný pooperační radioterapií. Patologická fraktura vzniklá jako pozdní toxicita radioterapie, zejména v oblasti dolních končetin, ovlivňuje velmi významně kvalitu života pacienta. Cílem sdělení je analýza četnosti výskytu patologických fraktur u pacientů léčených adjuvantní radioterapií.  Soubor pacientů a metody: V letech 2007–2018 bylo v Ústavu radiační onkologie Fakultní nemocnice Bulovka (ÚRO FNB) léčeno adjuvantní radioterapií 41 pacientů. Všichni pacienti podstoupili 3D konformní radioterapii.  Výsledky: Medián doby sledování činí 94 měsíců (9–184 měs.). Relaps onemocnění byl potvrzen u 17 (41,5 %) pacientů, k lokální recidivě došlo u 4 (23,5 % relapsů) pacientů. Bylo dosaženo mediánu doby do progrese (PFS – Progression Free Survival) 56 měsíců a mediánu celkového přežití (OS – Overall Survival) 94 měsíců. Poradiační patologická fraktura se vyskytla u 4 pacientů (9,8 %), v 1 případě došlo k následné refrakturě (2,4 %). Medián doby do vzniku patologické fraktury od ukončení radioterapie je v našem souboru 26 měsíců (15–35 měsíců).  Závěr: V našem souboru byl prokázán výskyt poradiačních fraktur odpovídající datům dostupným v literatuře. Vzhledem k výraznému negativnímu dopadu zlomenin na kvalitu života pacientů je nezbytné pokračovat v hledání možností prevence jejich vzniku.

Tekutá biopsie představuje novou nadějnou možnost v diagnostice, monitoraci průběhu onemocnění a časné detekci relapsu. Velkou výhodou je její miniinvazivita, možnost častého opakovaní, a tím monitorace onemocnění v reálném čase. V tomto článku budou shrnuty dosavadní výsledky jejího použití u urologických nádorů.

Syndrom hyperaktivního močového měchýře je velmi častým důvodem přivádějícím pacienta do ambulance urologa. Vzhledem k jeho vysoké prevalenci u pacientů obou pohlaví a napříč všemi věkovými skupinami je vhodná dobrá orientace v jednotlivých léčebných možnostech. V posledních letech je trendem léčbu pacientovi tzv. "ušít na míru", tedy je preferován individualizovaný přístup. Ruku v ruce s tímto přístupem je vhodné následovat doporučené postupy Evropské urologické společnosti. Kromě konzervativních postupů týkajících se úpravy životního stylu, o nichž má pacient být vždy edukován, je základním stavebním kamenem léčby hyperaktivního močového měchýře farmakoterapie. V posledních letech se vedle tradičních antimuskarinik dostávají do popředí beta-3-mimetika.

Defekty pánevního dna u žen jsou velmi rozšířeným problémem. Odhaduje se, že až 11 % žen potřebuje řešit nějakou formu prolapsu pánevních orgánů (POP, Pelvic Organ Prolapse). Jen stěží lze předpokládat, že se bude tento statistický údaj výrazněji měnit. Operační postupy stále procházejí zákonitým vývojem. V minulosti prováděné samostatné kolporafie v dnešní době již nejsou aktuální a kolpokleiza je indikována výjimečně. Významný počet neuspokojivých výsledků po klasických operacích byl příčinou hledání nových chirurgických technologií v této oblasti. Prevalence reoperací v zemích, kde probíhají relevantní klinické studie, je vysoká. Olsen a kol. ve své studii uvádí 29,2% výskyt recidiv, Whiteside v prospektivní studii prezentuje dokonce 58 % recidiv po vaginálních operacích pro POP (1, 2). Zavedení síťkových implantátů do operativy pánevních prolapsů znamenalo zásadní zvrat v této problematice. Síťkové implantáty začaly být užívány při operacích pánevních prolapsů po dobrých zkušenostech se síťkami při řešení břišních kýl a také po přelomových zkušenostech při řešení stresové inkontinence (SI) implantacemi tahuprostých suburetrálních pásek. Přinesly do operativy POP jeden zásadní prvek - schopnost přemostit i velké plošné defekty pojivové tkáně vzniklé porodním traumatem nebo pánevní operací. Jejich použití při operaci POP je však daleko náročnější než při operacích břišních kýl, protože POP je specifickou kýlou v dynamicky náročném prostoru. Při těchto operacích zasahujeme do velmi citlivých funkcí, jakými jsou močení, defekace a sexuální funkce. Jejich zavedení do chirurgické praxe lze jednoznačně považovat za pokrok, přesto že klinické výsledky při jejich používání byly někdy rozpačité. Především se objevily zcela nové typy komplikací, s jejichž řešením nebyly žádné zkušenosti. Přes řadu komplikací při zavádění pánevních implantátů vývoj dosáhl takové úrovně, kdy lze dosahovat prakticky anatomických rekonstrukcí pánevního dna s vynikajícími funkčními výsledky. Pánevní implantáty lze zavádět transvaginálně nebo transabdominálně. U transabdominálního přístupu je aktuální miniinvazivní laparoskopická nebo roboticky asistovaná technologie implantace. Kvalitní rekonstrukci pánevního dna bez použití síťkových implantátů v současné době není možné provést.

Invazivní karcinom močového měchýře (MIBC) je tradičně léčen neoadjuvantní chemoterapií (NAC) a radikální cystektomií (RACE). Přestože trimodální terapie (TMT), zahrnující maximální transuretrální resekci (TUR) a chemoradioterapii (CHRT), přináší srovnatelné výsledky, není dosud považována za standardní léčbu. Tato práce analyzuje výsledky recentních studií a doporučení týkajících se TMT v léčbě MIBC. Retrospektivní analýzy naznačují, že TMT dosahuje podobného přežití bez metastáz (MFS) a přežití bez nemoci (DFS) jako NAC s RACE. Neexistence přímého srovnání TMT a NAC s RACE však omezuje implementaci TMT jako standardní metody léčby. I přesto nová doporučení uznávají TMT jako rovnocennou alternativu pro pacienty s omezenou způsobilostí k NAC nebo RACE nebo preferující zachování močového měchýře. Nové strategie zahrnující imunoterapii ukazují potenciál ke zlepšení výsledků. Závěrem lze říci, že TMT představuje účinný orgán záchovný postup u vybraných pacientů s MIBC, avšak volba léčebné strategie vyžaduje individuální přístup a multi­disciplinární spolupráci.

Výživa hraje významnou roli v léčbě chronického onemocnění ledvin (CHOL). Jedním z hlavních cílů nutriční terapie CHOL je umožnění správného vývoje a růstu dětí. Vhodná výživa je zásadní pro terapii komplikací CHOL, obzvláště metabolické kostní nemoci. Zdravá, čerstvá a pestrá strava by měla být základem jídelníčku, příjem zpracovaných potravin by měly děti s CHOL významně omezit. Tento přehledový článek vychází z recentně publikovaných mezinárodních doporučení a shrnuje současný přístup k výživě dětí s CHOL.

Fimóza - stav, kdy obvod předkožky neumožňuje její přetažení přes žalud, je častá příčina návštěvy dítěte u lékaře. Její léčba se odvíjí od správné diagnostiky a obtíží. U primární - vrozené fimózy je postup co nejvíce konzervativní, u získané - sekundární fimózy je většinou nutné provedení obřízky. Základem konzervativní léčby je správná péče o penis chlapce umožňující spontánní vývoj předkožky, která může být podpořena lokální aplikací kortikoidové masti. Pokud je indikováno provedení obřízky, tak o jejím rozsahu rozhodne peroperační nález a přání rodičů.

Základem léčby všech forem idiopatických zánětlivých myopatií (IZM), s výjimkou myozitidy s inkluzními tělísky, je farmakoterapie imunosupresivními a imunomodulačními přípravky. Různé podtypy onemocnění vyžadují rozdílný terapeutický přístup. Při rozhodování o volbě léčiva hraje důležitou roli průkaz pro myozitidu specifických autoprotilátek, které jsou spojené s charakteristickým klinickým obrazem a odpovědí na léčbu. Vždy je třeba rozlišit skutečnou aktivitu onemocnění od poškození, které farmakoterapií ovlivnit nelze. Vzhledem ke zvýšenému výskytu nádorů je důležitou součástí péče o nemocné s IZM screening malignit. Řada klinických hodnocení s novými léčivy v posledních letech postupně rozšiřuje terapeutické možnosti. Zvláště výsledky buněčné terapie T lymfocyty s chimérickými antigenními receptory vzbudily velkou pozornost, protože jejich jednorázová aplikace má potenciál navodit remisi bez léčby.

Stresová inkontinence (SUI) u žen patří k nejčastějším onemocněním v rutinní urogynekologické praxi. Přehledný článek je rozdělen na 2 části. V první informují autoři o současných údajích, týkajících se epidemiologie, etiologie, patofyziologie a rizikových faktorů. Druhá část je věnována diagnostice a konzervativní i chirurgické léčbě tohoto onemocnění. Diskutovány jsou nejnovější poznatky o možnostech medikamentózní léčby duloxetinem, o miniinvazivní léčbě („slings“, TVT – tension-free vaginal tape, TOT – transobturator tape, endo uretrální implantáty – teflon, kolagen, silikon atd. – Macroplastique®, Durasphere®, Deflux®, Uryx®, Coaptite®, Urodex®) a další léčebné strategie a postupy (gymnastika pánevního dna, estrogeny, elektrostimulace, protetické pomůcky – vaginální konusy, uretrální okluzory, pesary, vložky a hygienické pomůcky, kolposuspenze, umělý svěrač močové trubice atd.).

Funkčně vedená revaskularizace myokardu je v současnosti široce akceptovaným konceptem léčby nemocných s ischemickou chorobou srdce. Přestože klinicky jsou nejvíce probádány stabilní formy ICHS, pevné místo získává tento koncept i v oblasti akutního koronárního syndromu. Vedle hodnot vyžadujících zavedení speciálních koronárních vodičů za koronární lézi: frakční průtokové rezervy myokardu (FFR_myo) založeném na poměru středních tlaků v aortě a za stenózou v průběhu maximální, farmakologicky navozené hyperemie, se v současnosti využívají i indexy klidové (iFR - instantaneous Free Ratio) aj., posuzující především diastolickou fázi tlakové křivky. Hodnoty FFR_myo ≤ 0,80 či iFR ≤ 0,89 značí funkčně významné koronární postižení, které je ve většině případů indikací k revaskularizaci. Funkční významnost koronárních stenóz je však možné posoudit i pomocí neinvazivních testů, od běžně používaných perfuzních zobrazovacích metod, jako jsou perfuzní scintigrafie, kardiovaskulární magnetická rezonance či pozitronová emisní tomografie, až po 3D modely koronárních tepen získaných z počítačové tomografie (FFR_CT) nebo invazivní koronární angiografie (QFR). Využití funkčně vedené revaskularizace je v praxi spojeno s významným snížením počtu koronárních intervencí a příznivou prognózou v případě nálezu funkčně nevýznamných lézí. Stávajícím cílem tedy není dosažení anatomicky, ale funkčně kompletní revaskularizace.

Monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS) je charakterizována přítomností monoklonálního imunoglobulinu (M-Ig) bez průkazu přítomnosti mnohočetného myelomu (MM), Waldenströmovy makroglobulinemie (WM), amyloidózy (AL), nebo příbuzných plazmocelulárních chorob. MGUS je přítomen přibližně u 3 % osoby > 70 let věku a asi v 1 % u osob starších než 50 let. V souboru sledovaném na Mayo Clinic stanovili riziko progrese 1 % ročně. Riziko trvalo po > 25 let po stabilní hladině M-Ig. Riziko vzniku MM, WM, nebo AL bylo zvýšeno 25×, 46× a  8,4×.  Koncentrace M-Ig, abnormální poměr koncentrace volných lehkých řetězců a přítomnost monoklonálního imunoglobulinu typu IgM (M-IgM) nebo typu IgA (M-IgA) představují rizikové faktory pro časnou progresi. Přítomnost monoklonálního imunoglobulinu v moči nebo snížení koncentrace nebylo rizikovým faktorem progrese MGUS.  Monoklonální gamapatie nejistého významu je možno členit na MGUS typu IgG, typu IgA a typu FLC, s rizikem transformace do MM a na MGUS typu IgM s rizikem transformace do MW. Poměrně vzácné jsou biklonální gamapatie, triklonální gamapatie, idiopatická Bence-Jonesova (light-chain) proteinurie a IgD MGUS. Monoklonální imunoglobulin je často nalézán u některých dalších nemocí, jako jsou lymfoproliferativní choroby, leukemie, získaná von Willebrandova choroba a u nemocí pojiv. Tvorba monoklonálního imunoglobulinu při MGUS je výsledkem přítomnosti malého a/nebo stabilního klonu plazmocytů, jeho přítomnost je v organismu zcela asymptomatická, ale pro výše uvedená rizika transformace vyžaduje jenom pravidelné monitorování, ale nikoliv léčbu.  Někdy ale, ačkoliv je populace plazmatických buněk klidná a početně nevelká, činí méně než 10 % všech jaderných buněk kostní dřeně, takže samotný počet plazmocytů by léčbu nevyžadoval, přesto tento početně malý klon neproliferujících plazmocytů způsobuje závažné poškození orgánů důsledkem toxického působení monoklonálního imunoglobulinu na organismus. Rozpoznávání těchto stavů je obtížné a tento typ poškození nemocného často nebývá ani léčen odpovídajícím způsobem, ačkoliv tito nemocní potřebují rychlou a specifickou intervenci pro zachování funkce poškozených orgánů a tkání. S cílem zlepšit diagnostiku a léčbu těchto chorobných stavů, v jejichž etiopatogenezi má zásadní roli monoklonální imunoglobulin, navrhli autoři z Mayo Clinic zastřešující termín Monoclonal Gammopathy of Clinical Significance MGCS neboli monoklonální gamapatii klinického významu a celé spektrum těchto patologických stavů rozdělili dle mechanismu tkáňového poškození. Zdůrazňují diverzitu těchto poruch, jejichž diagnostika a léčba vyžaduje multidisciplinární přístup. Pro léčbu se zde nabízejí dva možné přístupy. Prvním je totální eliminace klonu produkujícího monoklonální imunoglobulin, dosažení kompletní remise s negativním výsledkem imunofixační elektroforézy. Účinné kombinace obsahující daratumumab jsou asi optimální volbou léčby. Druhým možným léčebných způsobem pro četné formy tohoto poškození je pravidelné podávání imunomodulačních dávek nitrožilních imunoglobulinů (IVIGů), které mohou pomoci v případech, kdy se nepodaří zcela odstranit tvorbu toxického monoklonálního imunoglobulinu.

Monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS) je charakterizována přítomností monoklonálního imunoglobulinu (M-Ig) bez průkazu přítomnosti mnohočetného myelomu (MM), Waldenströmovy makroglobulinemie (WM), amyloidózy (AL), nebo příbuzných plazmocelulárních chorob. MGUS je přítomen přibližně u 3 % osoby > 70 let věku a asi v 1 % u osob starších než 50 let. V souboru sledovaném na Mayo Clinic stanovili riziko progrese 1 % ročně. Riziko trvalo po > 25 let po stabilní hladině M-Ig. Riziko vzniku MM, WM, nebo AL bylo zvýšeno 25×, 46× a  8,4×.  Koncentrace M-Ig, abnormální poměr koncentrace volných lehkých řetězců a přítomnost monoklonálního imunoglobulinu typu IgM (M-IgM) nebo typu IgA (M-IgA) představují rizikové faktory pro časnou progresi. Přítomnost monoklonálního imunoglobulinu v moči nebo snížení koncentrace nebylo rizikovým faktorem progrese MGUS.  Monoklonální gamapatie nejistého významu je možno členit na MGUS typu IgG, typu IgA a typu FLC, s rizikem transformace do MM a na MGUS typu IgM s rizikem transformace do MW. Poměrně vzácné jsou biklonální gamapatie, triklonální gamapatie, idiopatická Bence-Jonesova (light-chain) proteinurie a IgD MGUS. Monoklonální imunoglobulin je často nalézán u některých dalších nemocí, jako jsou lymfoproliferativní choroby, leukemie, získaná von Willebrandova choroba a u nemocí pojiv. Tvorba monoklonálního imunoglobulinu při MGUS je výsledkem přítomnosti malého a/nebo stabilního klonu plazmocytů, jeho přítomnost je v organismu zcela asymptomatická, ale pro výše uvedená rizika transformace vyžaduje jenom pravidelné monitorování, ale nikoliv léčbu.  Někdy ale, ačkoliv je populace plazmatických buněk klidná a početně nevelká, činí méně než 10 % všech jaderných buněk kostní dřeně, takže samotný počet plazmocytů by léčbu nevyžadoval, přesto tento početně malý klon neproliferujících plazmocytů způsobuje závažné poškození orgánů důsledkem toxického působení monoklonálního imunoglobulinu na organismus. Rozpoznávání těchto stavů je obtížné a tento typ poškození nemocného často nebývá ani léčen odpovídajícím způsobem, ačkoliv tito nemocní potřebují rychlou a specifickou intervenci pro zachování funkce poškozených orgánů a tkání. S cílem zlepšit diagnostiku a léčbu těchto chorobných stavů, v jejichž etiopatogenezi má zásadní roli monoklonální imunoglobulin, navrhli autoři z Mayo Clinic zastřešující termín Monoclonal Gammopathy of Clinical Significance MGCS neboli monoklonální gamapatii klinického významu a celé spektrum těchto patologických stavů rozdělili dle mechanismu tkáňového poškození. Zdůrazňují diverzitu těchto poruch, jejichž diagnostika a léčba vyžaduje multidisciplinární přístup. Pro léčbu se zde nabízejí dva možné přístupy. Prvním je totální eliminace klonu produkujícího monoklonální imunoglobulin, dosažení kompletní remise s negativním výsledkem imunofixační elektroforézy. Účinné kombinace obsahující daratumumab jsou asi optimální volbou léčby. Druhým možným léčebných způsobem pro četné formy tohoto poškození je pravidelné podávání imunomodulačních dávek nitrožilních imunoglobulinů (IVIGů), které mohou pomoci v případech, kdy se nepodaří zcela odstranit tvorbu toxického monoklonálního imunoglobulinu.

Močová nebo fekální inkontinence se řadí mezi nemoci značně omezující každodenní činnosti a snižující kvalitu života nemocného. Nezastupitelnou roli v terapii samovolného úniku moči/stolice má ošetřující lékař, který nejen určí správný stupeň a rozsah inkontinence, ale také navrhne vhodnou terapii pro daného pacienta. Nezbytnou součástí péče o inkontinentní pacienty jsou pak vhodné zdravotnické prostředky, které do značné míry přispívají ke zlepšení kvality života těchto pacientů. Tento článek představuje upravenou a aktualizovanou verzi dvou předchozích publikací autorů, které byly zveřejněny v časopise Praktické lékárenství. Jeho cílem je lékařům s oprávněním předepisovat inkontinenční pomůcky přiblížit základní typy těchto prostředků, společně s vybranými zástupci dostupnými na českém trhu.

Díky doporučeným postupům ESPGHAN (European Society for Paediatric Gastroenterology, Hepatology and Nutrition - Evropská společnost pro dětskou gastroenterologii, hepatologii a výživu) je stanovení diagnózy celiakie (CD) u dětských pacientů jednoznačné. Stran dalšího sledování těchto dětí panovala značná neshoda. V roce 2022 publikovala ESPGHAN oficiální stanovisko ohledně dalšího sledování dětí s CD klinicky i laboratorně. Toto stanovisko se vyjadřuje i ke kontroverzním tématům jako potenciální a refrakterní celiakie. Implementace těchto publikovaných postupů do klinické praxe by měla vést ke zlepšení péče o dětské pacienti s CD.

Nádory krčního úseku jícnu jsou vzácným onemocněním, které se standardně léčí samostatnou (definitivní) chemoradioterapií bez chirurgického výkonu. Chemoradioterapie je provázena několika kontroverzemi, z nichž hlavní je nejistota v účinné dávce a přínosu dávkové eskalace. Běžná aplikovaná normofrakcionovaná dávka je přes 60 Gy. Příznivá dávková distribuce predikuje benefit protonové radioterapie (PRT). V PTC Praha lze výsledky PRT hodnotit u 29 nemocných, kteří byli ozařováni do c. d. 70 GyE technikou „pencil beam scanning“ IMPT s konkomitantní chemoterapií carboplatina + paclitaxel.  U 18, resp. 7 nemocných byla dosažena kompletní, resp. parciální regrese, response rate je 86,3 %. Medián sledování je 14 měsíců (2,6–66,0). Medián přežívání je 13,7 měs., 2leté přežívání 45 %. Medián doby do relapsu/progrese je 28,7 měs., 2leté přežívání bez relapsu je 52 %. V době analýzy přežívá 13 nemocných, 12 z nich v kompletní regresi onemocnění. Akutní toxicita nepřesahuje stupeň 2 kromě kožní (st. 3 u 22,6 %). Chronická toxicita nepřesahuje st. 2 kromě 2 případů tracheoezofageální píštěle v místě primárního postižení u onemocnění stadia T4.  PRT v mírně eskalované dávce s konkomitantní chemoterapií dosáhla vysokou protinádorovou účinnost, naproti tomu parametry přežívání jsou zřejmě vlivem velkého podílu primárně lokoregionálně pokročilých onemocnění méně příznivé. Přesto určitý podíl nemocných dlouhodobě přežívá s kompletní regresí onemocnění. Obligátní výskyt lymfopenie a řada recentních poznatků v protinádorové imunologii vyžaduje rozvahu nad dosavadním konceptem určování objemu a frakcionace.