Fulltextové hledání

Tolvaptan je blokátor V2 receptorů pro vazopresin, který zvyšuje exkreci čisté vody, aniž by ovlivňoval exkreci sodíku. Jedná se o diuretikum s unikátním mechanismem účinku, které nachází využití především v terapii syndromu nepřiměřené produkce antidiuretického hormonu a v terapii polycystické choroby ledvin autozomálně dominantního typu. Při terapii tolvaptanem je třeba dbát na riziko lékových interakcí, neboť se jedná o substrát izoenzymu CYP 3A4. Dále je třeba, především z počátku terapie, frekventně kontrolovat jaterní testy a mineralogram a poučit pacienty o nutnosti dostatečné hydratace a zajištění bezpečného přístupu k tekutinám po celou dobu léčby. Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří xerostomie, nadměrný pocit žízně a polakisurie.

Léčivé účinky česneku kuchyňského (Allium sativum L.) jsou známy již tisíce let. Černý česnek se získává ze syrového česneku, který se nechá při vysoké teplotě a vlhkosti po určitou dobu fermentovat. Na rozdíl od syrového česneku postrádá černý česnek typickou štiplavou chuť a aroma. Během fermentace se nemění jen senzorické vlastnosti, ale i chemické složení. Ve srovnání se syrovým česnek obsahuje černý česnek větší množství látek s antioxidačním účinkem, jako jsou polyfenoly, flavonoidy a organické sloučeniny síry včetně stabilních ve vodě rozpustných látek S‑allylcysteinu a S‑allylmerkaptocysteinu. Tyto látky vykazují široké spektrum léčivých účinků a černý česnek tak můžeme právem označit jako funkční potravinu.

Vertebrogénne ochorenia sú jedným zo segmentov civilizačných ochorení, ktorý je signifikantným dôvodom invalidizácie modernej ľudskej populácie. Stratégia diagnostiky a liečby je často nekoncepčná. Cieľom tohto príspevku je informovať o možnostiach multidisciplinárnej diagnostiky neurológom, fyziatrom, algeziológom a rádiológom. Táto klinická entita je po ochoreniach dýchacích ciest druhou najčastejšou príčinou návštevy lekára. V produktívnom veku sú vertebrogénne ochorenia majoritnou príčinou práceneschopnosti, piatou príčinou hospitalizácie a tretím najčastejším dôvodom chirurgickej intervencie.

Bolesti chrbta zahŕňajú veľkú rôznorodú skupinu ochorení a klinických symptómov. Sú najčastejšou príčinou bolesti a dôvodom
invalidizácie modernej ľudskej populácie. Stratégia diagnostiky a liečby je často nekoncepčná. Cieľom tohto príspevku je informovať
o možnostiach multidisciplinárnej diagnostiky neurológom, fyziatrom, algeziológom a rádiológom. Táto klinická entita je
po ochoreniach dýchacích ciest druhou najčastejšou príčinou návštevy lekára. V produktívnom veku sú vertebrogénne ochorenia
majoritnou príčinou práceneschopnosti, piatou príčinou hospitalizácie a tretím najčastejším dôvodom chirurgickej intervencie.

Monoklonální protilátky (Monoclonal Antibodies, MAbs) patří mezi nejrychleji se rozvíjející typy biologik pro řadu různých indikací, využívající různé mechanismy účinku. Trendem ve vývoji nových MAbs je obměna jejich základní struktury, vedoucí k vylepšení terapeutického profilu nebo alespoň farmakokinetických vlastností. Kromě základních typů protilátek jsou dnes už pro klinické použití dostupné jejich biosyntetické i polosyntetické modifikace. Z biosyntetických zásahů se jedná např. o změny v cukerné části molekuly, nebo záměnu několika aminokyselin v konstantních regionech řetězců. Využívají se i samotné varia bilní fragmenty protilátek, buď volné nebo s navázanými polyethylglykolovými jednotkami velikosti 20–40 kDa. Z polosyntetických obměn patří mezi nejvíce využívané příprava konjugovaných protilátek (Antibody -Drug Conjugates, ADC), kdy protilátka, kromě své vlastní biologické aktivity, má především funkci transportního prostředku. Konjugované molekuly nebo částice mají zpravidla cytotoxickou aktivitu, a zvyšují tak účinnost protilátky dalším přidaným mechanismem, a to selektivně jen vůči buňkám nesoucím cílový antigen. Konjugovány mohou být i komplexotvorné molekuly, následně komplexující radionuklid, případně bakteriální či rostlinné toxiny.

Léčba různých typů nemocí může být spojena s řadou nežádoucích vedlejších účinků léčiv. Léčiv, které mohou způsobit onemocnění plic, stále přibývá. Je to dáno nejen vývojem nových léků, ale také využitím moderních diagnostických prostředků, které umožňují přesnější vyšetření. Základem diagnostiky polékového poškození je identifikace léku, který s určitou pravděpodobností mohl vyvolat plicní postižení. Najít jej mezi dalšími léky, které pacient užívá a zároveň odlišit polékové poškození od možné exacerbace stávajícího plicního onemocnění, je složité. Mezi nejčastější léčiva, která poškozují plicní parenchym, patří např. amiodaron, cytostatika, imunosupresiva, antibiotika a léky užívané k biologické léčbě systémových onemocnění nebo nádorů. Polékové poškození plic může probíhat akutně nebo subakutně/chronicky. Je zpravidla reverzibilní po vysazení kauzálního léčiva nebo při včasném zahájení terapie. Potíže se neliší od jiných plicních nemocí (kašel, někdy s vykašláváním krve, dechové potíže, dušnost a bolesti na hrudníku). Klinické formy ani radiologické nebo patologické změny, které by svědčily pro specifický fenotyp polékového poškození, nejsou známy. Nejčastěji je patrné postižení intersticia s různými fenotypy intersticiálních plicních procesů (IPP). Polékové postižení plic však může vést i k onemocnění dýchacích cest nebo pleury. Seznam léčiv, které představují riziko plicního onemocnění, je přehledně uveden na www.pneumotox.com.

Huntingtonova choroba je zriedkavé autozomálne dominantne dedičné neliečiteľné neurodegeneratívne ochorenie, ktoré sa prejavuje demenciou, behaviorálnymi poruchami, choreou a ďalšími motorickými príznakmi. Choroba nesie svoj názov po Georgeovi Huntingtonovi (1850-1916), v poradí treťom lekárovi z rodiny Huntingtonovcov, ktorí pracovali v East Hampton vo východnej časti Long Island (štát New York). Tu mal od svojho detstva možnosť vidieť niekoľko pacientov s dedičným ochorením, ktoré v roku 1872 opísal v článku s názvom "O chorei", publikovanom v časopise The Medical and Surgical Reporter. V ňom charakterizoval choreu po klinickej stránke a taktiež tri hlavné prejavy Huntingtonovej choroby: dedičnosť, sklon k šialenstvu a výskyt v dospelosti. Hoci sa už vie, že túto chorobu opísali pred Huntingtonom aj iní autori, článok mu priniesol slávu. Na počesť 150. výročia tejto udalosti sme sa v príspevku zamerali na Georga Huntingtona a na historické okolnosti, ktoré sa udiali v čase tohto dôležitého míľnika v histórii neurológie.

Léčba chronické hepatitidy C prodělává v posledních 4 letech mimořádné změny. Do praxe se postupně zavádí přímo působící antivirové léky (DAA), které se podávají buď v kombinaci s pegylovaným interferonem a ribavirinem, nebo v tzv. interferon-free nebo dokonce ribavirin-free režimech. V Evropské unii a ve Spojených státech jsou již schváleny sofosbuvir, simeprevir a fixní kombinace sofosbuviru s ledipasvirem. V Evropské unii je navíc schválen i daclatasvir. Výhodami DAA jsou vysoká účinnost a minimum nežádoucích účinků.

Pro vaše pohodlnější čtení vám nabízíme celý časopis v jednom souboru.

Onkologický pacient je ohrožován malnutricí v důsledku samotného onemocnění i jeho léčby. Malnutrice a váhový úbytek výrazně ovlivňují přežití (1), ale (zejména v souvislosti s proteinovou deplecí) také fyzickou výkonnost, pooperační komplikace a toxicitu chemoterapie (2). V ovlivnění malnutrice využíváme všechny modality nutriční intervence: dietní poradenství, podávání látek s antikatabolickým a protizánětlivým potenciálem, orální nutriční suplementa (sipping), enterální a parenterální výživu. Nedílnou součástí terapie je také pohybová aktivita. Parenterální výživa, tedy podávání výživy intravenózně, si již v minulosti prošla obdobím nekritického optimismu i skepse a v současné době lze konstatovat, že pokud enterální nebo parenterální výživa vede ke stabilizaci energetické a dusíkové bilance, není rozhodující cesta podání. Nezbytná je však správná indikace, adekvátní dávka, složení, cesta a doba podání a velmi kvalitní ošetřovatelská péče. Problematika indikací, klinického využití, kontraindikací, komplikací a monitorace PV se neliší u pacientů s onkologickým a benigním onemocněním. V posuzování nutričního stavu hraje důležitou roli nutriční terapeut. Je kvalifikován k přesnému zhodnocení nutričního rizika s následným doporučením adekvátní nutriční intervence.

K akutnímu aortálnímu syndromu (AAS) řadíme závažná život ohrožující onemocnění, jejichž společným jmenovatelem je narušení integrity aortální stěny a možnost výskytu fatálního krvácení z aorty. Tuto skupinu nemocí tvoří akutní aortální disekce (AAD), intramurální hematom (IMH), penetrující aortální vřed (PAU) a symptomatické aneuryzma hrudní aorty (TAA). Přestože se jedná o různorodou skupinu onemocnění, jejichž společným, byť nespecifickým rysem, je bolest na hrudníku nebo v zádech, která se objevuje v úvodu jako vedoucí symptom. Včasná a správná diagnóza je nezbytným předpokladem pro adekvátní léčebnou strategii, která zahrnuje otevřený chirurgický výkon v případě postižení ascendentní aorty, endovaskulární výkon u komplikovaných postižení descendentní aorty a konzervativní medikamentózní léčbu u nekomplikovaných případů postižení descendentní hrudní aorty. V poslední době rovněž dochází k rozvoji kombinovaných nebo také hybridních výkonů, které tvoří část chirurgická a část endovaskulární zejména u stavů s postižením oblouku aorty a ascendentní aorty. Pacient s akutním aortálním syndromem vyžaduje vždy diagnosticko-terapeutický postup v urgentním režimu a měl by být směřován do specializovaných center, která disponují multidisciplinárními aortálním týmy. V naší práci přinášíme souhrn současných poznatků na toto téma, které představuje závažný medicínský problém, někdy s nadsázkou "vaskulární katastrofu".

Stres je v současné době vnímán jako zásadní ohrožující faktor pro zdraví populace. Pro zvládání jednotlivých příznaků stresu je jednou z možností využití fytofarmak. Rostlinným léčivem, které je přímo indikováno k úlevě od příznaků stresu, jako je např. únava, pocity slabosti a vyčerpání, je extrakt z kořene rozchodnice růžové. Před nasazením hypnotik stojí za úvahu vyzkoušet léčivé rostliny se sedativním účinkem, k těmto rostlinám patří zejména kozlík lékařský, meduňka lékařská, chmel otáčivý, mučenka pletní nebo třezalka tečkovaná; registrovaným anxiolytikem rostlinného původu je extrakt z levandule.

S analgetiky máme každý bohaté profesní i osobní zkušenosti. Cílem článku je proto jen poukázat na specifika, výhody, rizika a interakce zástupců jednotlivých skupin. Nelze obsáhnout kompletní souhrn, některá z nich nejsou u nás ani registrována (flupirtin, nefopam). Nově je od r. 2020 v naší republice schválen k léčbě silné bolesti, neovlivnitelné nenarkotickými analgetiky, metadon. Koanalgetika jsou zmíněna jen okrajově, přestože jsou neodmyslitelnou součástí léčby neuropatické a chronické bolesti. Podrobnější pojednání o jejich působení by pravděpodobně zabralo celý další článek.

Revmatoidní artritida je chronické zánětlivé autoimunitní onemocnění, které, pokud není včas a dostatečně léčeno, vede k nezvratnému kloubnímu postižení, k trvalé disabilitě a ke vzniku přidružených komorbidit. Moderní přístup k pacientům s revmatoidní artritidou zahrnuje časnou diagnózu, zahájení terapie nejpozději do tří měsíců od vzniku symptomů a uplatňování principů léčby k cíli ("treat to target"). Cílem je navození a udržení remise, případně nízké aktivity onemocnění, což by mělo předejít vzniku strukturálního poškození. K tomu je nutná pravidelná kontrola aktivity onemocnění pomocí kompozitních indexů a úprava terapie ("tight control"). Léčba revmatoidní artritidy by měla být zahájena chorobu modifikujícími léky (preferenčně methotrexátem), u vysoce aktivního onemocnění často v kombinaci s glukokortikoidy. Při selhání tohoto postupu je doporučeno přidat do kombinace biologickou léčbu. Nesteroidní antirevmatika se podávají v plné protizánětlivé dávce, ale jejich úloha je jen adjuvantní. Článek obsahuje poznámky o speciálních situacích v průběhu života pacienta (perioperační období, infekce i očkování proti covidu-19).

Dynamický vývoj v léčebných možnostech metastatického renálního karcinomu je pozoruhodný. Ještě před několika lety jsme se domnívali, že končí éra cílené léčby a tato terapie bude nahrazena imunoterapií checkpoint inhibitory. Poté se však ukázalo, že podání samotných checkpoint inhibitorů, či jejich kombinace, nebude zřejmě u všech pacientů dostačující a u části pacientů bude vhodnější léčba kombinací cílené léčby a imunoterapie. V současné době se považuje za nejvíce aktuální podání těchto kombinací konkomitantně. I když je třeba vyčkat dat, a to jak z klinických studií, tak ale i z reálné praxe, zda sekvenční podání není léčebně srovnatelné za cenu menší toxicity. V tomto přehledu se budeme věnovat nejnovějším výsledkům studií, které zkoumají účinnost moderní léčby u pacientů s metastatickým renálním karcinomem především v první linii léčby.

Přestože je hlavní modalitou léčby mnohočetného myelomu systémová terapie, v některých případech mohou mít své opodstatnění i chirurgické postupy. Jedná se zejména o chirurgické řešení kostních komplikací (deformity, stabilita), ale i dalších symptomatických lézí k zajištění lepší kvality života. Důležitosti nabývá zejména v případě absence stanovené diagnózy. V případě výskytu ložiska kalvy se suspekcí na kostní infiltraci musí být kladen důraz na podrobné vyšetření zobrazovacími metodami - zejména pomocí magnetické rezonance a provedení laboratorních vyšetření a odeslání pacienta k dalšímu postupu na příslušné specializované pracoviště.

Malé nádory ledvin, které jsou definovány jako nádory ledvin menší než 4 cm, představují podskupinu nádorů s nízkým maligním a metastatickým potenciálem. Jsou často diagnostikovány v asymptomatickém stadiu jako náhodný nález, zjištěný při ultrazvukovém vyšetření břicha, při počítačové tomografii (CT) s kontrastní látkou nebo při magnetické rezonanci (MR), které jsou provedeny z jiné indikace. Strategie přístupu k malým nádorům ledviny a jejich léčba je individuální. Základem léčby je chirurgická resekce nádoru, alternativou je fokální ablace. U vybrané skupiny pacientů je možné zvolit aktivní sledování. Provedení perkutánní biopsie nádoru je doporučeno před fokální ablací nádoru, mělo by být zváženo také před zařazením pacientů do programu aktivního sledování.

Mezi nejčastější gastrointestinální obtíže u onkologických pacientů patří nevolnosti, zvracení, průjem a zácpa. Nevolnostem a zvracení je nutno předcházet již před podáním terapie a vhodná antiemetika vybíráme dle emetogenního potenciálu podávaného léčebného režimu. Svízel v léčbě průjmu je v jeho široké etiologii a někdy je jeho původ multifaktoriální. Proto je důležité se u diferenciální diagnostiky důkladně zaměřit na prodělané operační výkony, podávanou léčbu a režim a dietu pacienta. Obstipace je u onkologického pacienta velmi často způsobena především podávanou medikací, kterou lze jen obtížně nahradit, a proto se laxativa stávají běžnou součástí pacientovy pravidelné farmakoterapie.

Alopecia areata je autoimunitně podmíněné onemocnění vlasového folikulu, které se nejčastěji projevuje jako okrouhlá lysá ložiska ve kštici. Progresivnější formy mohou vést až ke kompletní ztrátě ochlupení těla. Diagnóza je založena na klinickém obraze a opírá se o trichoskopické a histopatologické vyšetření. Dosud jsou v terapii onemocnění nejčastěji aplikovány kortikosteroidy v topické nebo injekční intralezionální formě. U rozsáhlých forem onemocnění, včetně forem nereagujících na léčbu, je vhodná lokální imunomodulační terapie difencypronem nebo dithranolem. Systémová imunosupresiva bývají spojena s nežádoucími účinky. Po ukončení jejich léčbou dochází často k recidivě onemocnění. Z nových terapeutických možností se jako nejslibnější jeví cílená léčba s využitím inhibitorů Janusových kináz. Mezi další experimentální metody léčby patří fekální mikrobiální transplantace nebo biologická léčba exosomy.

Článek předkládá přehled nejužívanějších diagnostických algoritmů v dermatoskopii a jejich potenciální využití v každodenní praxi. Diskutována je jejich využitelnost, diagnostická přesnost a limitace. Připojeno je několik příkladů aplikace těchto algoritmů u melanocytárních lézí.

Příčiny duševních poruch jsou komplexní, podílejí se na nich faktory genetické (bodové polymorfismy DNA, variace počtu kopií v oblasti DNA, epistáze genů) i faktory zevního prostředí (biologické, psychologické, sociální, spirituální), při interakcích genů a prostředí se pak nezřídka uplatňuje epigenetika. Tento článek podává přehled hlavních obecných principů, které se uplatňují jako příčiny duševních poruch. K moderním trendům výzkumu patří například nové postupy genetického vyšetřování včetně inovativních statistických postupů zpracování jejich výsledků, objektivizace a kvantifikace vlivů zevního prostředí, vytváření nadnárodních multicentrických vědeckých konsorcií či hledání genetických a environmentálních faktorů preventivních.

Článek pojednává o bezdrátových technologiích pro děti se sluchadly nebo kochleárními implantáty ke zlepšení porozumění řeči v akusticky náročném prostředí. Přes nesporný přínos těchto technologií není jejich využití pro děti v batolecím a předškolním věku obvyklé. Studie zprostředkovává pediatrům a dalším odborníkům pečujícím o děti s vadou sluchu zkušenosti rodičů využívajících bezdrátové technologie. Z výzkumného vzorku 42 rodičů dětí s vadou sluchu jsme vybrali 9 rozhovorů. Parametrem výběru byl věk dítěte do 6 let a zkušenost s bezdrátovými technologiemi. Data byla analyzována pomocí induktivní tematické analýzy. Z provedené analýzy vyplynulo, že bezdrátové technologie mají pozitivní dopad na komunikaci s dítětem především při pobytu venku nebo jízdě v autě. Rodiče ocenili přínos lepšího porozumění reprodukovanému slovu a také větší bezpečnost dětí v dopravním provozu. Dopad bezdrátových technologií v prostředí domova a mateřské školy byl vyhodnocen jako zanedbatelný. U jednoho dítěte nebyla žádná změna po vyzkoušení pomůcky patrná. Rodiče překvapivě nezaznamenali vliv na zlepšení řeči a rozšíření slovní zásoby. Při vyhodnocování, zda dítěti tyto technologie doporučit, je třeba individuálně posoudit každý případ, vyhodnotit dostatečnost primární kompenzační pomůcky, informovat rodiče o možnostech využití bezdrátových technologií a také vysvětlit důležitost kvalitního poslechu pro rozvoj řeči a slovní zásoby.

V následujícím přehledu uvádíme základní informace o infekčních onemocněních, která lze očekávat při ošetřování dětí z Ukrajiny, které přicházejí do ČR v průběhu tamního konfliktu. Za nejčastější lze považovat běžné respirační a GIT infekce, impetigo a gingivostomatitidy. Dále jsou uvedeny méně pravděpodobná onemocnění, která se na Ukrajině vyskytují ve větší míře, nebo proti kterým je ukrajinská populace méně proočkovaná (hepatitidy, HIV, TBC, spalničky, polio, záškrt, tyfus, vzteklina, tetanus).

Autoři podávají přehled posledních studií hodnotících použití frakční průtokové rezervy pro léčbu pacientů se stabilními formami ischemické choroby srdeční a rovněž s akutním koronárním syndromem. Cílem sdělení je komentář k výsledkům těchto studií a jejich možný dopad na rutinní klinickou praxi.

Od uvedení anti-CTLA4 protilátky ipilimumab v roce 2011 v paliativní léčbě maligního melanomu, s do té doby nevídanými výsledky, se imunoterapie pevně etablovala v léčbě řady zhoubných nádorů. Od srovnávání účinnosti imunoterapie se standardem léčby ve druhé a první linii paliativní léčby se vzhledem k povzbudivým výsledkům začíná imunoterapie inhibitory kontrolních bodů (anti-CTLA-4, anti-PD1, anti-PD-L1) prosazovat v adjuvantní indikaci či v rámci tumor-agnostického přístupu, nádory horního gastrointestinálního traktu (GIT) nevyjímaje. Přehledový článek nabízí shrnutí proběhlých klinických studií s použitím imunoterapie checkpoint inhibitory v léčbě nádorů horního GIT.

Uveální melanom je nejčastější oční malignitou. Navzdory společnému původu v melanocytech se svými biologickými vlastnostmi od kožního melanomu zásadně odlišuje. Metastatické onemocnění má velmi špatnou prognózu. Jde o chemorezistentní onemocnění a efekt imunoterapie, která znamenala průlom v léčbě kožního melanomu, je u uveálního melanomu neuspokojivý. Jednoznačný posun v léčbě představuje tebentafusp, řadící se do skupiny immTAC (immune-mobilising monoclonal TCR against cancer). Tebentafusp jako první preparát prokázal prodloužení celkového přežití ve studii fáze III, která byla nedávno publikována. Možnosti a přínos imunoterapie v léčbě metastatického uveálního melanomu přinášíme v tomto přehledovém článku.

Metastatický kastračně rezistentní karcinom prostaty je nevyléčitelná forma karcinomu prostaty s nejhorší prognózou a může se vyvinout z nemetastatického kastračně rezistentního karcinomu prostaty (nmCRPC). Byly provedeny tři studie hodnotící léčbu ve specifickém prostředí nmCRPC; PROSPER (enzalutamid), SPARTAN (apalutamid), ARAMIS (darolutamid). Výsledky zahrnují oddálení rozvoje metastatického onemocnění, prevenci symptomů a přínos v celkovém přežití.

Symptomy dolních močových cest u mužů (M-LUTS) jsou častými obtížemi, k jejichž řešení se používají léčiva z několika farmakoterapeutických skupin s rozdílným mechanismem účinku, rozdílným profilem a mechanismem vzniku nežádoucích účinků a s tím souvisejících možných lékových problémů. Při výběru vhodného léčiva je vždy třeba zhodnotit jak celkový stav pacienta, tak další léky, které užívá, aby bylo minimalizováno riziko rozvoje nežádoucích účinků u predisponovaných jedinců. Předložený text shrnuje současný přístup k farmakoterapii M-LUTS a na několika kazuistikách poukazuje na možné lékové problémy spojené s touto terapií.

Léčba funkčních onemocnění gastrointestinálního traktu je obtížná. Příčina funkčních onemocnění GIT je obvykle multifaktoriální, i léčba tak musí být komplexní. Základem terapie jsou režimová opatření, vhodná úprava jídelníčku, adekvátní zásah v pohybovém systému i farmakoterapie. Samozřejmostí je důsledný lékový management a pomoc s výběrem léčiv při samoléčbě. Zde mohou sehrát nezanedbatelnou úlohu i léčiva rostlinného původu.

Očkování, jako jeden z nejúčinnějších nástrojů primární prevence, je v České republice v dospělosti realizováno převážně v ordinacích všeobecných praktických lékařů. Česká republika v proočkovanosti proti vybraným onemocněním v dospělosti zaostává v porovnání s vyspělými evropskými státy. Článek shrnuje informace o nejčastěji prováděném očkování v dospělosti, včetně specifických doporučení pro vybrané rizikové skupiny platné k datu vydání.