Fulltextové hledání

Perorální kladribin patří mezi vysoce účinné léky modifikující průběh onemocnění používané v léčbě roztroušené sklerózy. Jeho mechanismus spočívá v navození selektivní imunitní rekonstituce. Z ní vyplývá jednoduché dávkování ve dvou ročních pulzech následované dlouhodobým obdobím potenciální remise. Práce se zabývá zahájením léčby kladribinem, schématem kontrolních vyšetření a typy terapeutické odpovědi. Na základě případné aktivity onemocnění v období po podání kladribinu jsou navrženy možnosti další léčby. Dále uvádíme specifika kladribinu z pohledu plánování těhotenství a očkování.

Kouření není dospělé rozhodnutí, jak je prezentuje marketing tabákového průmyslu, ale dětská nemoc - většina kuřáků si poprvé zapálí před svými 18. narozeninami, dospělí začínají kouřit výjimečně. V ordinaci pediatra či dorostového lékaře je proto zájem o kouření na místě. Spadá sem i užívání jiných tabákových výrobků či jiných forem nikotinu než v cigaretách a vysvětlení, že "méně škodlivé" neznamená "neškodné". Kromě míry rizika je namístě i řešení závislosti.

Za poslední desetiletí jsme svědky velkého pokroku v léčbě maligního melanomu. Úspěchy v léčbě tohoto onemocnění neodmyslitelně souvisí s pochopením molekulárních pochodů podílejících se na jeho patogenezi a identifikaci klíčových struktur kontrolujících průběh imunitní reakce. Na základě výsledků klinických adjuvantních studií byla do léčebných algoritmů postupně zařazena jak imunoterapie zastoupená checkpoint inhibitory (ipilimumab, pembrolizumab a nivolumab), tak i cílené terapie (dabrafenib plus trametinib) u pacientů s prokázanou mutací v genu BRAF.

Léčba melanomu dosáhla za posledních 10 let výrazných pokroků. U BRAF mutovaného melanomu máme k dispozici dokonce dva způsoby léčby: imunoterapii a biologickou léčbu. Oba způsoby vykazují v 1. linii léčby podobné výsledky. Chybí však přímé posouzení obou léčebných způsobů. Nepřímé analýzy randomizovaných studií a výsledky z reálné praxe se navzájem nepotvrzují. Zatím se řídíme při výběru léčby klinickými zkušenostmi, které máme z dosud proběhlých randomizovaných studií. V přehledu se pokusíme ukázat na současné znalosti o predikci léčebného postupu. Porovnáme výsledky metaanalýz randomizovaných studií a výsledky analýz z reálné praxe.

Kožní T-buněčné lymfomy tvoří vzácnou skupinu nehodgkinských lymfomů. Mycosis fungoides a Sézaryho syndrom představují nejčastější podtypy kožních T-buněčných lymfomů. Primární kožní T-buněčné lymfomy jsou obecně nevyléčitelná onemocnění. Pokročilá stadia onemocnění jsou zatížena významnou morbiditou a mortalitou a omezenými terapeutickými možnostmi. Mogamulizumab představuje novou léčebnou možnost pro pacienty s pokročilým stadiem mycosis fungoides a Sézaryho syndromem. Přehledový článek si klade za cíl seznámit čtenáře s problematikou kožních T lymfomů a s novými léčebnými možnostmi.

Symptomy dolních močových cest u mužů (M-LUTS) jsou častými obtížemi, k jejichž řešení se používají léčiva z několika farmakoterapeutických skupin s rozdílným mechanismem účinku, rozdílným profilem a mechanismem vzniku nežádoucích účinků a s tím souvisejících možných lékových problémů. Při výběru vhodného léčiva je vždy třeba zhodnotit jak celkový stav pacienta, tak další léky, které užívá, aby bylo minimalizováno riziko rozvoje nežádoucích účinků u predisponovaných jedinců. Předložený text shrnuje současný přístup k farmakoterapii M-LUTS a na několika kazuistikách poukazuje na možné lékové problémy spojené s touto terapií.

Pacienti s opakovaně relabujícími nebo refrakterními agresivními non‑hodgkinskými B lymfomy představují skupinu nemocných s výrazně omezeným přežitím. T lymfocyty s chimerickým antigenním receptorem (CAR‑T) přináší atraktivní moderní léčebný přístup, kterým je použití buněčné terapie pomocí geneticky modifikovaných autologních imunokompetentních buněk. Mezi jejich nesporné výhody patří dobrý léčebný efekt, krátká a předvídatelná toxicita a zlepšení přežití. V tomto přehledovém článku jsou shrnuty probíhající studie s přípravkem axikabtagen ciloleucel (axi‑cel, Yescarta), jejich publikované výsledky a zkušenosti z klinické praxe ze zahraničí i z České republiky.

Léčba mnohočetného myelomu (MM) se v posledních letech vyvíjí značným tempem. Za hlavní milníky, které vedly k zásadnímu zlepšení prognózy, jsou považovány: posunutí léčby do časnější (bezpříznakové) fáze onemocnění, důraz na dosažení negativity minimální zbytkové choroby a též rozvoj nových léků s biologickým mechanismem účinku. Mezi nové třídy využívané v léčbě MM patří zejména inhibitory proteasomu (bortezomib, karfilzomib, ixazomib), imunomodulační látky (thalidomid, lenalidomid, pomalidomid) a monoklonální protilátky (daratumumab, elotuzumab, isatuximab). Nově diagnostikovaní pacienti vhodní k intenzivní léčbě jsou indikováni k indukční imunochemoterapii následované vysokodávkovaným melfalanem s podporou autologní transplantace krvetvorných buněk a dlouhodobou udržovací terapií lenalidomidem. Léčba doporučovaná pro netransplantabilní nemocné je rovněž dlouhodobá, doporučovanými režimy jsou Dara­‑VMP (daratumumab, bortezomib, melfalan, prednison), DRD (daratumumab, lenalidomid, dexametazon) a VRD (bortezomib, lenalidomid, dexametazon). Pro nemocné s relabujícím a refrakterním onemocněním jsou k dispozici nové léčebné kombinace, opírající se o algoritmy odvozené od předchozí léčby a refrakterity k podaným lékům. Mezi zásadní určující faktory patří zejména agresivita relapsu, předešlá léčba a její efekt a celkový stav pacienta. Nejlepší účinek mají v současnosti kombinované režimy s lenalidomidem. Při refrakteritě na lenalidomid či při léčbě vyšší linie je obecným pravidlem volba léku/lékové skupiny, která dosud nebyla v předešlých fázích použita. V pozdních multirefrakterních fázích onemocnění je prognóza nepříznivá a volba léčebného přístupu je výzvou. Velkou naději přináší vývoj nových léků a zejména imunoterapie.

V rámci projektu Hovory o zdraví, který poskytuje veřejně dostupné informace o tom, jak lidé prožívají různá onemocnění, jsme realizovali kvalitativní výzkum zkušeností rodičů dětí s epilepsií s onemocněním svého dítěte. Tento příspěvek seznamuje s jejich zkušenostmi v oblasti specializované zdravotní péče o děti s epilepsií. V obsahové analýze vycházíme z 32 hloubkových rozhovorů s rodiči dětí s epilepsií ve věku od 0 do 18 let realizovaných prostřednictvím metody DIPEx. Výsledky poukazují na to, že rodiče subjektivně hodnotí své zkušenosti se zdravotní péčí zejména na základě své zkušenosti s přístupem lékaře a zdravotního personálu (komunikace, lidskost, trpělivost) a na základě množství a typu lékařem poskytovaných informací, zejména na začátku léčby. Participanti hovořili také o problematice dostupnosti zdravotní péče z hlediska kapacity či fyzické vzdálenosti.

Invazivní meningokokové onemocnění patří i v době pokroku medicíny mezi nejzávažnější infekční onemocnění s vysokou smrtností a vysokým procentem závažných celoživotních následků u přeživších. Nejlepší prevencí tohoto onemocnění je očkování. Věkově specifická nemocnost invazivního meningokokového onemocnění dětí pod 1 rok věku se v České republice dlouhodobě drží na vysokých hodnotách, druhou a třetí rizikovou skupinou jsou adolescenti ve věku 15-19 roků a děti ve věku 1-4 roky. K očkování proti invazivnímu meningokokovému onemocnění jsou k dispozici v České republice dvě konjugované tetravalentní vakcíny obsahující antigeny čtyř séroskupin meningokoka A, C, W, Y a dvě rekombinantní vakcíny obsahující antigeny meningokoka séroskupiny B (MenB vakcíny). K zajištění co nejkomplexnější imunity proti invazivnímu meningokokovému onemocnění je doporučena kombinace konjugované tetravakcíny A, C, W, Y a MenB vakcíny. Od 1. 1. 2018 je hrazeno očkování proti invazivním meningokokovým infekcím u pojištěnců s poruchami imunity. Od 1. 5. 2020 je očkování malých dětí proti invazivnímu meningokokovému onemocnění zařazeno mezi hrazená očkování. V září 2021 bylo schváleno zařazení očkování i adolescentů proti invazivnímu meningokokovému onemocnění mezi hrazená očkování.

Lékové, drug-eluting balonkové katétry umožňují lokální aplikaci účinné antiproliferativní látky, která omezuje neointimální hyperplazii v cévní stěně. Vzhledem ke snadné vazbě na povrch balonkového katétru a rychlému průniku do tkání bývá jako účinná látka využíván především paclitaxel. Rozhodující roli hraje způsob vazby paclitaxelu na povrch balonkového katétru. Nejčastěji je používán iopromid, který zvyšuje rozpustnost paclitaxelu a jeho permeabilitu. Iopromid-paclitaxelové balonkové katétry prokázaly svoji efektivitu v léčbě in-stent restenóz především v holých kovových stentech. Další oblastí využití by mohla být léčba stenóz malých koronárních tepen.

Úvod: Hypertrofická kardiomyopatie je dědičné onemocnění srdečního svalu, které se vyznačuje různorodým klinickým průběhem. Alkoholová septální ablace (ASA) je jednou z možností léčby v případě vysoce symptomatických pacientů s hypertrofickou obstrukční kardiomyopatií, která je refrakterní k farmakoterapii. Cílem této studie bylo stanovit výsledek alkoholové septální ablace u 20 pacientů z jednoho centra v Iráku. Metody: V období od května 2013 do února 2019 podstoupilo 20 pacientů mladších 60 let alkoholovou septální ablaci v Nasiriya Heart Centre v Iráku. Pacienti byli indikováni k alkoholové septální ablaci na základě klinické a angiografické vhodnosti septálních větví. V periprocedurálním období a v průběhu sledování byly hodnoceny klinické, elektrokardiografické a echokardiografické parametry. Výsledky: Po šesti měsících sledování zůstali pouze tři pacienti (15 %) v třídě NYHA III, přičemž jeden z nich podstoupil opakovanou alkoholovou septální ablaci se zlepšením v šesti měsících sledování a zbylí dva pacienti čekali na přehodnocení v šesti měsících, aby se rozhodlo o opakování ASA. Během šesti měsíců sledování jsme pozorovali významné snížení tlakového gradientu ve výtokovém traktu levé komory (LVOT) a tloušťky septa. Po uplynutí šesti měsíců jsme, s výjimkou tří pacientů, žádné další snížení tloušťky septa ani LVOT nezaznamenali. Incidence blokády pravého Tawarova raménka po ASA byla 45 % a u tří pacientů (15 %) byla nutná implantace permanentního kardiostimulátoru. Během období sledování nedošlo k žádnému úmrtí z kardiovaskulárních příčin. Závěr: V případě vysoce symptomatických pacientů s hypertrofickou obstrukční kardiomyopatií ve věku pod 60 let je alkoholová septální ablace bezpečná a účinná metoda, a to pro své nízké riziko a významné klinické, echokardiografické a hemodynamické zlepšení. Celkový výskyt nemocničních nežádoucích kardiovaskulárních příhod byl nízký a jen u mála pacientů byla nutná implantace permanentního kardiostimulátoru.

Mechanická aterotrombektomie (MATH) katétrem Rotarex® S je účinná a bezpečná rekanalizační technika u akutních, subakutních i chronických uzávěrů tepen vyživujících dolní končetiny. Rychlé odstranění okluzivních hmot umožňuje její použití jako primární léčebné metody i u akutní ischemie dolních končetin s bezprostředním ohrožením končetiny, kde doposud dominovala léčba chirurgická, nebo tam, kde přichází v úvahu trombolýza. Může být učinná i tam, kde obě metody selhaly nebo jsou kontraindikovány.

Symptomy dolních močových cest u mužů (M-LUTS) jsou častými obtížemi, k jejichž řešení se používají léčiva z několika farmakoterapeutických skupin s rozdílným mechanismem účinku, rozdílným profilem a mechanismem vzniku nežádoucích účinků a s tím souvisejících možných lékových problémů. Při výběru vhodného léčiva je vždy třeba zhodnotit jak celkový stav pacienta, tak další léky, které užívá, aby bylo minimalizováno riziko rozvoje nežádoucích účinků u predisponovaných jedinců. Předložený text shrnuje současný přístup k farmakoterapii M-LUTS a na několika kazuistikách poukazuje na možné lékové problémy spojené s touto terapií.

Nádory páteřního kanálu tvoří přibližně 15 % všech nádorů CNS. Tvoří poměrně heterogenní skupinu nádorů podle tkáně, ze které vyrůstají. Dále se rozdělují podle lokalizace na extradurální, intradurální extramedulární a intramedulární nádory a z hlediska šíření na primární nádory páteřního kanálu a nádory metastatické. Léčba primárních nádorů je na prvním místě chirurgická. Cílem je úplné odstranění nádorů nebo alespoň dostatečná dekomprese neurálních struktur, v některých případech i pro uplatnění adjuvantní radioterapie nebo chemoterapie. Rozvoj mikrochirurgické operační techniky a peroperační neurofyziologické monitorace umožňuje tohoto cíle dosáhnout ve vysokém procentu případů.

Využívání léčivé síly přírody je staré jako lidstvo samo, přičemž převážná většina přírodních léčiv je původu rostlinného. Rovněž mnoho dnes užívaných chemických léčiv včetně cytostatik má svůj přírodní předobraz. Není proto překvapivé, že ani současná medicína se ke standardizovaným léčivým přípravkům v podobě fytofarmak neobrací zády. Naopak, mnoho pacientů v rámci aktuálního trendu návratu k přírodě tato léčiva preferuje či přímo požaduje, a je proto důležité mít o možnostech této "klasické" terapie přehled. Tento zájem je potencován u onkologických pacientů, v nichž obava z nežádoucích účinků chemoterapie další chemická léčiva stigmatizuje.

Autor prezentuje v souborném sdělení současný stav a možnosti využití vyšetřování nádorové ctDNA v krvi nemocných s nemalobuněčnými karcinomy plic (NSCLC). Uvádí přehled současných nejčastěji využívaných platforem těchto vyšetření i výsledky některých studií, které tato vyšetření využívají při volbě systémové terapie i při sledování její účinnosti. Hlavní perspektivy využití těchto vyšetření se nabízejí v iniciální diagnostice a volbě léčebného postupu, dále při monitorování průběhu onkologické léčby, kde lze zjišťovat vznik rezistentních mutací a vývoj heterogenity nádorů. Dalšími možnostmi jsou poté diagnostika přítomnosti minimální zbytkové nemoci a včasná detekce recidivy nádorového onemocnění. V úvahu přichází i vyšetřování mutační nálože nádorové ctDNA, která je jedním z prokázaných parametrů účinnosti imunoonkologické léčby. Kromě nejnovějších vyšetřovacích zobrazovacích metod, které jsou základem diagnostiky a sledování účinnosti terapie NSCLC, se nyní objevuje na scéně nový nástroj k diagnostice a monitoraci vývoje onemocnění, který může dále přispět k poznání biologie a dynamiky vývoje nádorových onemocnění a pravděpodobně i ke změně paradigmat diagnostických i léčebných postupů u nemalobuněčných karcinomů plic.

Tato práce se zabývá širokým polem možností léčby pacientů s nemalobuněčným plicním karcinomem (NSCLC) stadia III. Probírá možnosti operačních řešení, kde poukazuje na nezastupitelnou roli multidisciplinárního týmu zejména u pacientů s pozitivními lymfatickými uzlinami kategorie N2. V této oblasti diskutuje i možnosti neoadjuvantní/adjuvantní chemoterapie případně imunoterapie. Rovněž je probírána otázka pooperačního ozařování. U pacientů, kteří nejsou vhodní k resekčnímu výkonu, se poté práce zabývá důvody pro preferenci konkomitantní oproti sekvenční chemoradioterapii u únosných pacientů. Dále probírá přidání durvalumabu jako konsolidační léčby a i některé otázky spojené s imunoterapií v tomto kontextu. Poslední část je věnována cílené léčbě u pacientů s NSCLC stadia III, zejména pak studii s adjuvantním podáváním osimertinibu.

V tomto pokračování se zaměříme na problematiku nervového systému. Potíže můžeme v principu rozdělit na ty způsobené léčbou (následky radioterapie či farmakoterapie), a potíže vyvolané skutečností, že osoba trpí závažným onemocněním - nespavost, úzkosti, deprese. Psychické potíže mohou samozřejmě trápit i rodinné příslušníky a pečující osoby.

Kazuistika diseminace nádoru neznámého původu. Původně zvažován jako recidiva primárně operovaného karcinomu endometria s aplikovanou paliativní chemoterapií s nedostatečným efektem. Následná aplikace radioterapie na progredující ložiska. V době léčby bylo opakovaným imunohistochemickým vyšetřením a také prediktivním vyšetřením zjištěno, že se nejedná o diseminaci primárního nádoru a ani o diseminaci plicního karcinomu, ale o diseminovaný proces nediferencovaného nádoru neznámého origa s rychlou progresí.

Primární angiosarkom prsu představuje vzácnou malignitu, která obvykle postihuje mladé ženy mezi třetí a čtvrtou dekádou. Manifestuje se jako hmatná, rychle rostoucí rezistence v prsu u žen bez předešlé expozice ionizujícímu záření. Hlavní léčebnou modalitu představuje chirurgický výkon, role radioterapie a chemoterapie zůstává nejasná pro nedostatek randomizovaných klinických studií. Prognóza primárního angiosarkomu je nepříznivá, typická je vysoká míra lokální rekurence a časná hematogenní diseminace zejména do plic.

Kojenecké a batolecí období je spojeno s adaptací dítěte na "nový" svět a postupné dozrávání trávicího traktu. Tato nezralost se může projevit nejen řadou funkčních trávicích potíží, jako jsou kojenecká kolika, průjem, zácpa, bolesti bříška, nadýmání a ublinkávání, ale také nesnášenlivostí laktózy anebo, v důsledku dozrávání imunitního systému, i alergií na bílkoviny kravského mléka. Zlatým standardem výživy kojenců je mateřské mléko. Pro nekojené děti, u kterých se tyto potíže vyskytují, jsou určena speciální kojenecká mléka.

Radikální prostatektomie (RP) s rozšířenou pánevní lymfadenektomií (ePLND) představuje standardní terapii středně a vysoce rizikového lokalizovaného karcinomu prostaty (PCa). Využití ePLND v poslední době narůstá díky provádění většího množství RP u agresivnějších nádorů. Jednou z častých komplikací této operace je vznik symptomatických lymfokél, který se udává až u 10 % operovaných. Dosud, i přes rozsáhlý výzkum, nebyla nalezena vhodná strategie, jak předejít této komplikaci. Jednou z potenciálně úspěšných intervencí se zdá být fixace volného listu peritonea při provádění transperitoneální RP. Několik retrospektivních klinických studií prokázalo snížení výskytu symptomatických lymfokél při fixování peritonea k měchýři nebo stěně pánve, čímž je ponechána mezera v peritoneu, která vytvoří cestu pro volný pohyb lymfy z pánevní oblasti do peritoneální dutiny a její následnou resorpci. Jediná dosud publikovaná randomizovaná studie však tuto hypotézu nepotvrdila. Cílem tohoto článku je představit přehled dosud publikovaných klinických studií zabývajících se fixací peritonea.

Prevalencia antimikrobiálnej rezistencie celosvetovo rýchlo rastie v posledných niekoľkých desaťročiach. Je to až do tej miery, že vývoj nových antimikrobiálnych liekov nespĺňa požiadavky na účinné liečenie tejto rezistencie. Mechanizmy antimikrobiálnej rezistencie zahŕňajú zmeny vonkajšej membrány mikroorganizmov, abnormality výtokovej pumpy liečiva, produkciu enzýmu beta laktamázy, vytváranie biofilmov okolo bunkových tiel baktérií a pod. Zistilo sa, že výskyt rezistencie je väčší v staršej populácii, u mužského pohlavia a hospitalizovaných pacientov. Tento článok opisuje súčasný stav rezistentných mikroorganizmov spojených s infekciami močových ciest a protiopatrenia zamerané na antimikrobiálnu rezistenciu vrátane nových antimikrobiálnych látok.

Chronická renální insuficience (CHRI) je závažný stav, který má více příčin. Úkol urologa je diagnostika urologických příčin a jejich adekvátní léčba. Léčba urologických onemocnění musí být vždy vedena tak, aby se minimalizovalo riziko rozvoje CHRI. Péče o nemocné s CHRI vždy vyžaduje spolupráci s nefrologem. U indikovaných nemocných je nutno zajistit podmínky pro transplantaci ledviny.

Přestože je metamizol znám a užíván téměř 100 let, stále je jeho použití spojené s řadou neznámých. V rámci níže uvedeného sdělení jsme se zaměřili na podrobnější popis kinetiky tohoto léčiva s cílem poskytnout základní informace pro odhad úpravy dávkování u pacientů se sníženými eliminačními funkcemi. V této oblasti jsou totiž nejen souhrny údajů o přípravku, ale i literární zdroje relativně strohé. Dále bychom chtěli upozornit na potenciál zkřížené alergické reakce s nesteroidními antiflogistiky, která nemusí být na první pohled zřejmá, a v klinické praxi tak může být snadno přehlédnuta. Následně diskutujeme možnosti řešení léčby bolesti u pacientů se známou alergií na metamizol. V poslední části připomeneme změny v registraci pro použití metamizolu v těhotenství a při kojení a upozorníme také na aktuálně vydanou výstrahu před hepatotoxicitou.

Infekce horních cest dýchacích patří mezi nejčastější onemocnění, se kterými přichází pacienti do lékárny. Lékárník či farmaceutický asistent by měl na základě dostupných a získaných informací o pacientovi zhodnotit jeho stav a posoudit vhodnost samoléčení. V případě samoléčení by měl pacientovi doporučit vhodné přípravky zvolené individuálně dle jednotlivých symptomů nemoci a následně vysvětlit, jak s doporučenými přípravky zacházet a jakými opatřeními maximalizovat jejich účinek a případně též minimalizovat jejich rizika.

Kojenecké a batolecí období je spojeno s adaptací dítěte na "nový" svět a postupné dozrávání trávicího traktu. Tato nezralost se může projevit nejen řadou funkčních trávicích potíží, jako jsou kojenecká kolika, průjem, zácpa, bolesti bříška, nadýmání a ublinkávání, ale také nesnášenlivostí laktózy anebo, v důsledku dozrávání imunitního systému, i alergií na bílkoviny kravského mléka. Zlatým standardem výživy kojenců je mateřské mléko. Pro nekojené děti, u kterých se tyto potíže vyskytují, jsou určena speciální kojenecká mléka.

Problematika léčby stresové inkontinence u žen je stále aktuální a subspecializace urogynekologie se během posledních 10 let stala jedním z nejprogresivněji se rozvíjejících odvětví v gynekologii. Zásadním přelomem v operační léčbě se stal nástup konceptu „tension free“ minimálně invazivní uretropexe a jejích modifikací. Článek se zabývá zhodnocením těchto metod a směry dalšího vývoje.

V rámci samoléčby běžných trávicích obtíží poskytuje lékárna místo prvního kontaktu lékárníka či farmaceutického asistenta s pacientem. Na základě pohovoru s pacientem je důležité vybrat vhodný přípravek, doporučit jeho správné užívání a podat informaci o nefarmakologických a dietních opatřeních, vedoucích k léčbě trávicích obtíží. Je nutné i zvážení doporučení návštěvy lékaře v případě závažných či dlouhodobých potíží. Článek tematicky zpracovává možnosti lékárenské péče o pacienta s průjmovým onemocněním, zácpou a pyrózou.