Fulltextové hledání

Tento klinický případ popisuje pacientku s metastatickým melanomem, která progredovala po prvním měsíci cílené terapie BRAF
a MEK inhibitory. Terapeutický efekt se dostavil krátce po zahájení terapie anti-PD1 pembrolizumabem s kompletní terapeutickou
odpovědí po 4 měsících terapie, která nyní trvá již 30 měsíců. V diskuzi jsou popsány možné mechanismy tzv. primární rezistence
cílené terapie BRAF inhibitory.

Autoři v návaznosti na práci o konzervativní léčbě artrózy shrnují možnosti operační léčby poúrazových a degenerativních chondrálních defektů. Abrazivní metody popsané již v 60. letech minulého století jsou využívány dodnes, zlepšení klinického stavu postiženého kolenního kloubu je jen krátkodobé. Uplatňují se i jako kostní dřeň stimulující výkon i u metod transplantačních. Transplantace jsou preferovány v případě fokálních poúrazových chrupavčitých plošných defektů nebo u lehkých až středně těžkých artrotických postižení nosných kloubů dolní končetiny u mladších jedinců. Přehojený chrupavčitý defekt obsahuje vazivovou tkáň, hyalinní chrupavce podobnou tkáň a v případě mozaikové plastiky kombinaci obou uvedených s hyalinní chrupavkou na povrchu transplantovaných bločků. Při správné kloubní biomechanice je klinické zlepšení pacientů střednědobé ve srovnání s abrazivní artroplastikou. Implantace umělé kloubní náhrady je indikována u těžkých destrukcí kloubního povrchu.

Monoklonální gamapatie (MG) jsou vysoce heterogenní skupinou zhoubných, většinou ale nezhoubných stavů, jejichž společným jmenovatelem je přítomnost monoklonálního imunoglobulinu (MIg, „paraproteinu“) nebo jeho strukturálních komponent v séru a/nebo v moči. Náplní sdělení je podání přehledu současného spektra nezhoubných MG, jejich účelné diagnostiky a diferenciální diagnostiky z pohledu primární lékařské praxe. Součástí textu jsou rovněž současná diagnostická kritéria vybraných nosologických jednotek, především monoklonální gamapatie nejistého významu (MGUS) včetně jejich podtypů, „monoclonal gammopathy of renal significance“ (MGRS), AL – systémové amyloidózy a nemoci z depozice lehkých řetězců imunoglobulinu (LCDD), včetně zhodnocení jejich významu z pohledu běžné klinické praxe.

V léčbě testikulárních tumorů hraje zásadní roli multimodalitní přístup, spočívající především v různé kombinaci surveillance, chemo- a radioterapie a retroperitoneální lymfadenektomie. Z důvodu vysoké morbidity a významného pokroku v chemoterapii ztratila v posledních dvou desetiletích retroperitoneální lymfadenektomie svoji původně dominantní roli při léčbě časných stadií nonseminomů. V současné době však díky rozvoji miniinvazivních operačních technik znovu získávají její modifikované a nervy šetřicí formy na popularitě. Tyto typy výkonů vykazují u vhodně indikovaných pacientů onkologické výsledky srovnatelné s klasickou retroperitoneální lymfadenektomií při nízkém množství komplikací. Při léčbě pokročilých stadií testikulárních nádorů hraje stále významnou roli technicky často náročná salvage retroperitoneální lymfadenektomie, při které je provedení nervy šetřicí techniky značně nejisté.

V článku je podán ucelený pohled na problematiku karcinomu mléčné žlázy se zaměřením na jeho léčbu s dělením do kapitol
podle přítomnosti vzdálené diseminace, léčbě karcinomu prsu u těhotných žen, karcinomu prsu u mužů a zmíněn je přístup
k jedincům s BRCA pozitivitou. Snahou bylo podat spíše zobecňující pohled na tuto obsáhlou problematiku.

Koronární arteriální ektazie (CAE) je vzácná klinická jednotka, která představuje jeden druh aterosklerotického postižení koronárníchtepen. Je definována jako rozšíření lumen koronární tepny o více než 1,5násobek průměru největší přilehlé nepostižené tepny(1). U pacientů podstupujících koronarografické vyšetření se četnost CAE uvádí v rozmezí od 3 % do 8 %, a to buď samostatně,nebo v kombinaci se stenotickýmí lézemi. Míra rozpoznávání jedinců s tímto postižením se může zvýšit za použití nových neinvazivníchzobrazovacích metod, jako jsou např. výpočetní tomografie (CT) a MR angiografie. Klinická významnost CAE nenídostatečně stanovena a dosavadní výsledky byly smíšené a protichůdné (2,3). Hlavním etiologickým faktorem zodpovědným zaCAE je ateroskleróza; v různých skupinách pacientů se na ní ale podílejí i jiné faktory. Článek si klade za cíl přezkoumat klinickécharakteristiky CAE, její diagnostiku, léčbu a prognózu. Cílem přehledu je rovněž aktualizace a shrnutí klinických rysů CAE.

Tato práce podává přehled současného stavu metody katetrizačních implantací pulmonální chlopně. Provedení výkonu je spojené
s vysokou procedurální úspěšností a příznivými parametry okamžité a trvalé redukce gradientu v RVOT a nízkým výskytem
postprocedurální regurgitace. Díky menší invazivitě se stala bezpečnou a účinnou katetrizační alternativou chirurgické léčby
dysfunkce RVOT konduitu. S dostupností nových typů implantovatelných chlopní lze očekávat další rozšíření indikací této metody
i pro pacienty, u kterých není pro nevhodnou morfologii v této chvíli možné výkon provést.

Záchovné operace a plastiky aortální chlopně představují možnost chirurgicky obnovit kompetenci nedomykavé aortální chlopně a vyhnout se rizikům, která provázejí nemocné v případě náhrady chlopně. Úspěšné provedení rekonstrukce vyžaduje plné porozumění statické i dynamické geometrii aortální chlopně a aortálního kořene. Aortální regurgitace vychází z malpozice patologicky změněných chlopenních cípů, současně je velmi často spojena s dilatačním postižením aortálního kořene a vzestupné aorty. Technika chirurgických intervencí pro aortální nedomykavost prošla historickým vývojem a v současné době spěje ke zjednodušení a standardizaci jednotlivých kroků aortální plastiky. Základním principem je normalizace morfologického nálezu na úrovni aortálního kořene, tj. bazálního prstence, sinotubulární junkce a vlastních cípů aortální chlopně. Tyto operace jsou v současnosti jasně podporovány evropskými doporučenými postupy v třídě I, a to i u pacientů s bikuspidální aortální chlopní. Oproti náhradě aortální chlopně jsou rovněž spojeny s lepší kvalitou života. Proto by měly být považovány za metodu volby. Velmi důležitá je centralizace těchto výkonů ve specializovaných centrech, které mají s touto technikou dostatečné zkušenosti.

Prudký rozvoj antitrombotické léčby významně přispěl ke zlepšení péče o pacienty s ischemickou chorobou srdeční a rozvoji
intervenční kardiologie a dalších oborů zabývajících se kardiovaskulární problematikou. Práce je věnována aktuálním poznatkům
v individualizaci léčby na podkladě rizikové stratifikace pacientů a léčebné strategie včetně aktuálních léčebných algoritmů pro
indikaci a trvání duální protidestičkové léčby i její kombinaci s orální antikoagulační terapií.

Cílem naší práce je prezentovat kazuistiku, kdy byla provedena plastika močové trubice dle Mathieua a meato‑glanduloplastika
pro píštěl močové trubice, která vznikla jako pooperační komplikace frenuloplastiky.

Chronická lymfocytární leukemie je v našich podmínkách jedním z nejčastějších lymfoproliferativních onemocnění. Průběh a prognóza jsou velmi variabilní a odvíjí se mimo jiné od absence či přítomnosti typických cytogenetických změn a genetických mutací. Velká část nemocných nemusí být nikdy léčena, zatímco jiní umírají i přes léčbu do několika let od stanovení diagnózy. V léčbě se dnes uplatňují klasická chemoterapie, monoklonální protilátky i cílená léčba v podobě malých molekul, případně kombinace uvedených přístupů. Zde popsaný případ ukazuje velkou část režimů dnes používaných u chronické lymfocytární leukemie – chemoimunoterapii fludarabinem, cyklofosfamidem a rituximabem v 1. linii, obdobnou léčbu při pozdním relapsu, léčbu idelalisibem a posléze i vysokodávkovanými kortikoidy a nakonec venetoklaxem. V diskuzi jsou popsány jednotlivé přístupy s důrazem na moderní cílenou terapii ibrutinibem, idelalisibem a venetoklaxem, včetně podstatných praktických aspektů. Je probrána i problematika načasování (zařazení) jednotlivých léčebných možností včetně alogenní transplantace krvetvorných buněk.

Germinální nádory CNS (centrální nervový systém) jsou vzácně se vyskytující malignity dětského věku, adolescentů a mladých
dospělých. V úvodu je uvedena charakteristika těchto nádorů, jejich histologické typy, principy léčby a prognóza. Ve dvou ne
zcela typických kazuistikách je popsán klinický nález, diagnostický a léčebný postup a poléčebný průběh mladého pacienta
s čistým germinomem a pacientky se sekrečním dysgerminomem CNS.

Tato přehledná práce pojednává o chronické obstrukční plicní nemoci a jejím spojení s metabolickým syndromem. Prostor je
věnován novým poznatkům v tomto sektoru se zaměřením na jednotlivé společné rizikové faktory a patofyziologické mechanismy
navzájem se ovlivňujícího metabolického syndromu a chronické obstrukční plicní nemoci.

Familiární hypercholesterolemie (FH) je nejčastějším autozomálně dominantním dědičným onemocněním vedoucím ke zvýšeným hodnotám celkového i LDL cholesterolu (LDL-C). Rozlišujeme 2 formy této nemoci, a to heterozygotní (heFH) a vzácnou homozygotní (hoFH). Onemocnění může být dlouho asymptomatické, prvním projevem bývá často až manifestace KVO, nejčastěji ICHS, k čemuž dochází dříve než u běžné populace. Základním kamenem diagnostiky je anamnéza (zvláště rodinná a osobní) a důkladné fyzikální vyšetření. Stanovení pravděpodobnosti diagnózy FH provádíme pomocí skórovacích systémů, v ČR je nejčastěji používaným Dutch Lipid Clinic Network Criteria. V případě podezření na FH je indikované odeslání pacienta do specializovaného centra sítě MEDPED (Make Early Diagnoses to Prevent Early Deaths in MEDical PEDigrees). Lékem první volby jsou statiny, přičemž preferujeme novější generace s dlouhým poločasem účinku, jako jsou atorvastatin nebo rosuvastatin. Při nedostatečném efektu terapie maximální dávkou statinu nebo při statinové intoleranci nasazujeme ezetimib. Zásadní přelom v léčbě FH představuje biologická terapie – v současnosti je jistě nejvíce skloňovaným zástupcem této skupiny inhibitor PCSK9, který vede ke snížení LDL-C o více než 60 %.

Farmakologicky navozené deprese představují komplikace stavu pacientů a zhoršují jejich prognózu. Řada léčiv má depresogenní
potenciál: antiparkinsonika (levodopa, amantadin), antiepileptika (topiramát, fenobarbital), léky používané k léčbě roztroušené
sklerózy (interferony α, glatiramer), léky v onkologii (interleukiny, prokarbazin, vinkristin), antihypertenziva (methyldopa),
kortikoidy, benzodiazepiny, opioidní analgetika (pethidin), antibiotika (ciprofloxacin), antivirotika a další. V článku jsou shrnuty
nejčastější příčiny iatrogenně navozených depresí a případné možnosti jejich řešení.

Mastné kyseliny s krátkým řetězcem a jejich soli, zejména butyrát, jsou metabolity vytvořené střevními bakteriemi z vlákniny a polysacharidů přijímaných v potravě. Spektrum účinků působení butyrátu na organismus je velmi široké. Reguluje tvorbu zánětlivých cytokinů, a tím může pozitivně ovlivnit zánětlivé onemocnění střeva, které je provázeno střevní dysbiózou v neprospěch bakterií vytvářejících butyrát. Butyrát je také schopen zvyšovat produkci antimikrobiálních peptidů hostitelem na obranu před patogenními mikroorganismy. Butyrát se tak stal za poslední desetiletí předmětem řady výzkumů, od základního výzkumu, přes preklinický výzkum až na úroveň klinických hodnocení. Butyrát je prokazatelně schopen in vitro indukovat apoptózu nebo zastavit proliferaci nádorových buněk prostřednictvím ovlivnění genové exprese. Vliv butyrátu na regulaci exprese různých genů má potenciál v budoucnu posloužit v prevenci, léčbě nebo zmírnění příznaků diabetu, kardiovaskulárních onemocnění a některých neurodegenerativních a vrozených onemocnění. K potvrzení těchto účinků je třeba provést další kontrolovaná klinická hodnocení.

Nejčastějším původcem zánětu močových cest je bakterie Escherichia coli, která se přirozeně vyskytuje v zažívacím traktu. Bakterie
se dostanou močovou trubicí do močového měchýře, kde dochází k jejich zmnožení, což má za následek rozvoj močové
infekce. V článku jsou uvedeny nejčastější příznaky zánětu močových cest, možnosti jejich nefarmakologické i farmakologické
prevence a léčby.

Nemocniční lékárna nepředstavuje pouze místo, odkud na odborná oddělení směřují léčiva a další zdravotnický materiál, ale
zároveň poskytuje nemocnici odborníky na prakticky všechny procesy týkající se léčiv. Tento článek si klade za cíl popsat práci
nemocničních lékárníků v každodenním chodu Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha s důrazem
na jejich zapojení do mezioborových týmů a dalších „mimolékárenských“ činností.

Reakce lékové přecitlivělosti (DHR) postihují nezanedbatelnou část dětské populace. Mezi nejčastější imunopatogenetické mechanismy DHR patří reakce zprostředkované specifickými IgE protilátkami nebo specifickými T-lymfocyty. Část reakcí na léky přitom nemá imunologický podklad. Mezi nejčastější léčiva vyvolávající DHR patří antibiotika, zejména beta-laktamy, léčiva užívaná při celkové anestezii a nesteroidní antiflogistika, podstatně méně často pak cytostatika, kontrastní nebo očkovací látky. Základem diagnostiky lékové přecitlivělosti je kvalitně odebraná anamnéza, na niž navazují kožní testy, případně provokační test lékem. Optimálním výsledkem diagnostického procesu je označení vyvolávajícího léčiva a návrh alternativní medikace.

Autoři prezentují své zkušenosti s chirurgickou léčbou hluboké infiltrující endometriózy. Byly hodnoceny typy použitých technik,
jejich indikační kritéria a pooperační komplikace.

Pacienti s Parkinsonovou nemocí (PN), která je častou neurodegenerativní poruchou, trpí nejen poruchami hybnostmi, ale též duševními poruchami, včetně poruch chování a psychózou. Tyto poruchy jsou těsně spojeny s dopaminergní léčbou PN. I když příznaky těchto poruch jsou známy, řada pacientů pravděpodobně není včas diagnostikována. Dalším problémem jsou lékové interakce, neboť pacienti s PN jsou léčeni pro přidružená onemocnění obvykle jinými lékaři, kteří si nemusejí být vždy vědomi lékových interakcí antiparkinsonik nebo antipsychotik s jinými běžně předepisovanými léky. Tento článek seznamuje lékařskou veřejnost s těmito problémy a ukazuje možná řešení.

Edém dolních končetin je častým problémem v klinické praxi. Může být projevem mnoha patofyziologických stavů, u nichž
se objevuje řada faktorů ovlivňujících tlakovou rovnováhu mezi kapilárou a intersticiálním prostorem. Chronický edém dolní
končetiny může být spojen se systémovým onemocněním nebo může mít lokální příčinu omezenou pouze na dolní končetiny.
V klinické praxi je důležitá diferenciace chronické žilní nedostatečnosti, hluboké žilní trombózy a lymfatického edému s edémy
z jiných příčin. Tento článek se zaměřuje na rychlou orientaci v etiologii, diferenciální diagnostice a léčbě edému dolních končetin.

Cílem článku je shrnout nejpodstatnější informace souvisejí s interpretací zvýšených jaterních testů v klinické praxi, upozornit
na některá úskalí a na příkladech ukázat časté typy jaterních lézí. V úvodu jsou zmíněny základní teoretické informace týkající
se jaterních testů, dále určité specifické příznaky a údaje z anamnézy napomáhající v interpretaci jaterních testů a diferenciální
diagnóze. V poslední části jsou uvedeny příklady konkrétních pacientů, jejich jaterní testy a diagnostický závěr.

Pacienti s Parkinsonovou nemocí (PN), která je častou neurodegenerativní poruchou, trpí nejen poruchami hybnostmi, ale též duševními poruchami, včetně poruch chování a psychózou. Tyto poruchy jsou těsně spojeny s dopaminergní léčbou PN. I když příznaky těchto poruch jsou známy, řada pacientů pravděpodobně není včas diagnostikována. Dalším problémem jsou lékové interakce, neboť pacienti s PN jsou léčeni pro přidružená onemocnění obvykle jinými lékaři, kteří si nemusejí být vždy vědomi lékových interakcí antiparkinsonik nebo antipsychotik s jinými běžně předepisovanými léky. Tento článek seznamuje lékařskou veřejnost s těmito problémy a ukazuje možná řešení.