Fulltextové hledání

Hemoroidy postihují vysoké procento naší populace. Diagnostika a léčba tohoto onemocnění není jen doménou chirurgů, ale i gastroenterologů a praktických lékařů. Velkým zlomem v léčbě III., IV. stupně onemocnění bylo zavedení Longovy operační metody. Ani nyní, 10 let po jejím zavedení, však metoda není zcela bez komplikací i při správné indikaci. Dodnes rovněž nelze žádnou metodu v léčbě hemoroidů považovat za optimální, a proto jich stále existuje tolik a vyvíjejí se nové.

Nitrolební hypertenze má řadu příčin, jímž jsou společné mechanizmy sekundárního cerebrálního poškození. Je analyzována porucha cévní autoregulace, postižení hematoencefalické bariéry, depolarizace membrán, biochemická kaskáda s efekty glutamátu a volných radikálů a mechanizmy vzniku intersticiálního a celulárního edému mozku. Z patofyziologických mechanizmů jsou pak odvozeny základní léčebné postupy: komplexní monitorace včetně intrakraniálního tlaku, kontrola cerebrálního perfuzního tlaku, sedace, analgezie, terapeutická hyperventilace, barbiturátové kóma, zevní komorová drenáž a dekompresní kraniektomie se zaměřením na nová indikační kritéria u maligního mozkového infarktu.

Cieľ: zhodnotenie skúseností s diagnostikou a liečbou symptomatickej urolitiázy u gravidných žien. Materiál a metódy práce: retrospektívne hodnotených 21 gravidných žien (priemerný vek 27 r., rozpätie 21–39 r.). Lokalizácia konkrementu: močovod u 17/21 (81 %), oblička u 4/21 (19 %), vpravo u 16/21 (76 %), vľavo u 5/21 (24 %). Predošlá pozitívna anamnéza urolitiázy zaznamenaná len u 4/21 (19 %) gravidných žien. Príznaky urolitiázy: bolesť v boku u 14/21 (66 %), bolesť v boku a febrílie (> 38 °C) u 5/21 (24 %), makroskopická hematúria u 1/21 (5 %) a príznaky dolných močových ciest tiež u 1/21 (5 %) gravidných žien. Diagnostika: anamnéza, ultrasonografia, laboratórne vyšetrenia. Aktívne sledovanie s podpornou starostlivosťou (primeraná hydratácia, analgézia, antibiotiká a pod.) realizované u 11/21 (52 %) gravidných žien, u 7/21 (33 %) žien urobený stenting močovodu a nefrostómia u 3/21 (15 %) pacientok. Výsledky: Spontánny odchod konkrementu zaznamenaný u 10 (48 %) žien. Po pôrode boli úspešne realizované: ureteroskopické odstránenie konkrementu u 8 (38 %) a ESWL u troch (14 %) postihnutých. Komplikácie: uskladňovacie („iritačné“) príznaky dolných močových ciest u 5/7 (71 %), rýchla inkrustácia stentu u 2/7 (29 %) a febrilný stav (> 38 °C u 1/7 (14 %) po zavedení ureterálneho stentu. Krátkodobé krvácanie bolo pozorované u 1/3 pacientok s nefrostómiou. Ani u jednej pacientky nebolo zaznamenané poškodenie plodu alebo iné významnejšie komplikácie tehotenstva alebo pri samotnom pôrode. Záver: Diagnostika a liečba symptomatickej urolitiázy v gravidite nemusí byť tak jednoduchá, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať. Hlavnou diagnostickou zobrazovacou metódou v gravidite je bezpochyby ultrasonografia. Potvrdilo sa, že mnoho (48 % tohto súboru) konkrementov zistených počas tehotenstva, odchádza spontánne. Aktívne sledovanie a podporná starostlivosť boli základnou liečebnou stratégiou u gravidných žien s urolitiázou. V prípade pretrvávajúcich bolestí alebo nebezpečia vzniku pyonefrózy/urosepsy bola riešením dočasná drenáž moču vnútorným stentom alebo aj nefrostómiou. Definitívna liečba po pôrode (endoskopická manipulácia, prípadne ESWL) bola tiež vysoko efektívna a bezpečná. Komplikácie takéhoto postupu boli minimálne. Včasná diagnóza, použitie vhodnej liečby a medziodborová spolupráca (najmä s gynekológom a rádiológom) boli významnými predpokladmi pre dosiahnutie úspešného výsledku.

Česká republika je celosvětově na špici žebříčku incidence kolorektálního karcinomu. Každý rok je v ČR zhoubný nádor tlustého střeva zjištěn asi u 5 500 osob, karcinom konečníku je nově diagnostikován u 2 500 pacientů. Časná stádia onemocnění jsou vyléčitelná jednoduchými výkony chirurgicky nebo endoskopicky, v případě pokročilého onemocnění má v rámci multimodální terapie nezastupitelné místo protinádorová chemoterapie a léčba biologická. V tomto článku jsou uvedeny základní informace o používaných cytostaticích a přípravcích biologické léčby.

71letý nemocný prodělal před šesti lety chirurgickou revaskularizaci, když byla implantována a. mammaria na ramus interventricularis arterior (LIMA-RIA) pro stenózu proximální RIA. Několik posledních měsíců trpěl anginou pectoris, která se zhoršovala do nestability s nočními a klidovými bolestmi. Při koronarografii byl zjištěn dobře fungující bypass LIMA-RIA bez jakékoli abnormality v průběhu. Příčinou anginózních potíží byla těsná stenóza a. subclavia, která se nad podklíčkové tepně nacházela těsně před odstupem LIMA. Stenóza byla vyřešena implantací stentu. Měsíc po výkonu byl nemocný asymptomatický.

Klíšťová encefalitida (KE) je nejčastější neuroinfekcí v ČR. Její výskyt je vázán na endemické oblasti; jde o onemocnění sezónní (duben až listopad). Díky nízké proočkovanosti populace (16 %) jsme zemí s nejvyšším výskytem onemocnění. Ročně bývá v ČR hlášeno 400–1 039 onemocnění s incidencí 5,9/105 obyvatel. Jde o tzv. onemocnění volného času, profesionální onemocnění jsou vzácná. KE je onemocněním především dospělých, častěji onemocní muži (63 %). Podíl dětí a mladistvých na nemocnosti se pohybuje do 16 %. Diagnostika onemocnění je založena na průkazu protilátek proti viru klíšťové encefalitidy v séru a mozkomíšním moku a průkazu serózního zánětu v CNS. Specifická virostatická léčba zatím neexistuje, rekonvalescence bývá dlouhodobá, trvalé následky jsou poměrně časté. Smrtnost se pohybuje v rozmezí 0,5–1,4 %. Vzhledem k dostupnosti účinné vakcíny lze onemocnění zabránit očkováním.

Více než polovina nemocných s difuzním velkobuněčným B-lymfomem je při diagnóze starší 60 let. Tito pacienti z důvodu komorbidity hůře tolerují intenzivní režimy chemoterapie, což se promítá do horších léčebných výsledků zejména rizikových nemocných. Pacienti, kteří dosáhnou kompletní remise lymfomu, však mají stejnou šanci na přežití bez známek nemoci jako mladší populace. Přidáním monoklonální protilátky rituximabu ke zlatému standardu CHOP bylo dosaženo výrazného zlepšení přežití nemocných bez zvýšení toxicity léčby. Další zlepšení osudu nemocných se neobejde bez akcentu na dostatečnou dávkovou intenzitu chemoterapie, pečlivou stratifikaci nemocných a kvalitní podpůrnou péči. Část populace nemocných ve velmi dobrém klinickém stavu může profitovat z intenzivnější terapie režimy s vyšší dávkovou intenzitou, případně z vysoce dávkované léčby s autologní transplantací krvetvorných buněk.

Ruptura myokardu představuje závažnou komplikaci akutního srdečního infarktu s vysokou mortalitou. Základem léčby je agresivní přístup k hemodynamické stabilizaci a časně indikovaný kardiochirurgický výkon. U některých pacientů s rupturou komorového septa nebo subakutní rupturou volné stěny levé komory může být alternativou definitivního řešení katetrizační výkon.

Snahou autora je nastínit stručný přehled nejběžnějších úrazů se kterými se nemocný může dostavit do ambulance praktického lékaře. Postup při jejich primárním ošetření a upozornění na některé komplikované stavy, které mohou být nezkušeným lékařem podceněny.

Problematikou léčby břišních a zejména tříselných kýl se zabývalo lidstvo již v době před Kristem. Konzervativní léčbu kýlním pásem následovaly operace pro uskřinuté kýly. Postupně získávané anatomické znalosti vyvrcholily v 19. století kompletním popisem tříselného kanálu. S prohlubujícími se operačními zkušenostmi, rozvojem anestezie a technickým pokrokem se postupně vyvíjely operační postupy. Nejmarkantněji jsou viditelné při operacích tříselné kýly. Zde můžeme sledovat vývoj léčebné strategie od kýlního pásu, přes prefunikulární plastiky, anuloplastiky, retrofunikulární plastiky, beznapěťové plastiky s použitím umělého materiálu, až po laparoskopické plastiky a současné plastiky s implatací umělého materiálu metodou N.O.T.E.S. (Natural Orifice Transluminal Endoscopic Surgery) v experimentu. Procento recidiv břišních a tříselných kýl je udáváno od 1 % až po 54 % (1, 2). S ohledem na fakt, že při recidivě jen minimální část pacientů navštíví stejné pracoviště, je nutno počítat spíše s vyšším procentem recidiv. Proto je téma diagnostiky a léčby břišních a tříselných kýl stále aktuální.

V případě indikace aktivní léčby urolitiázy je v dnešní době vedle extrakorporální litotripse (ESWL) jednoznačně preferována minimálně invazivní endoskopická intervence s možností aktivního odstranění konkrementu včetně jeho případné desintegrace. Laserová technologie je efektivnější a bezpečnější než klasické alternativy litotripse (balistická, ultrazvuková a elektrohydraulická). V současné době se k endoskopické laserové fragmentaci používají pevnolátkové lasery na bázi Yttrium-Aluminium-Garnetového (YAG) krystalu s příměsí prvků ze skupiny Lanthanoidů (Nd, Ho). Z komerčně dostupných přístrojů vykazuje nejvyšší efektivitu Ho: YAG laser. Perspektivní se jeví aplikace Tm: YAG a Er: YAG laseru, případně jejich kombinace s předešlými. Autoři v článku přinášejí přehled aktuálních možností laserové litotripse v urologii a souhrn předběžných výsledků při použití nových aplikací.

Na kašel a dušnost si pacienti v ordinacích praktických lékařů a následně ambulantních specialistů stěžují velmi často. Diferenciální diagnostika je široká a zahrnuje problematiku onemocnění plic, kardiovaskulárního aparátu, onemocnění krve, nervové soustavy… Lékař již z prvního kontaktu s pacientem může vyvodit nejpravděpodobnější příčiny obtíží, které pak cílenými dotazy upřesní a následně fyzikálním vyšetřením a dalšími metodami potvrdí. Kladené otázky, jakkoli se zdají být přesně formulované, mohou však někdy odvést od správné diagnózy a způsobit i přehlédnutí stavu potenciálně ohrožujícího život, jak tomu bylo i v tomto předkládaném případě.

V doporučených postupech pro léčbu hypertenze jsou uvedeny kombinace různých antihypertenziv. Účinek těchto léků se mnohdy potencuje. Je však potřeba si uvědomit riziko nižší adherence pacienta při nutnosti užívat více tablet. K dispozici je řada fixních kombinací, jejichž výhodou je snazší užívání, a tedy vyšší pravděpodobnost adherence pacienta s léčbou. Adherence je jistě problémem u hypertoniků, neboť onemocnění je chronické, často bez subjektivních obtíží a dosažení cílového tlaku vyžaduje většinou kombinační léčbu. V roce 2008 byly publikovány nové studie týkající se kombinační léčby hypertenze, které mají důležitý dopad na každodenní praxi a mohou pozitivně ovlivnit léčbu našich pacientů.

Každé laboratorní vyšetření biologického materiálu, likvoru samozřejmě nevyjímaje, by mělo mít logickou posloupnost. Mělo by se odehrávat od jednoduchého ke složitému a od obecného ke konkrétnímu. Na samém začátku této procedury obvykle stojí tzv. základní vyšetření likvoru. Právě o něm pojednává tento článek. Posláním článku je nejen předložit čtenáři výčet sledovaných parametrů, ale především se pokusit srozumitelným způsobem vysvětlit jejich význam pro odhalování podstaty některých patologických procesů odehrávajících se v centrálním nervovém systému (CNS).

Článok sa zaoberá cervikálnym vertigom, kontroverznou klinickou entitou, charakterizovanou vznikom závratu alebo nestability v súvislosti s pohybom hlavy a krku na podklade poruchy viacerých systémov. Hoci patofyziológia cervikálneho vertiga nie je explicitne definovaná, autori rozoberajú viaceré uvádzané hypotézy. Ako príčiny vzniku cervikálneho vertiga sa v literatúre uvádzajú: funkčná blokáda cerviko-kraniálnych kĺbov s poruchou cervikálneho proprioceptívneho systému, kompresia vertebrálnej artérie, kompresia cervikálnej miechy, úrazy krčnej chrbtice, syndróm Barré-Lieou a zriedkavo aj abnormality cerviko-kraniálneho prechodu. Z hľadiska diagnostiky cervikálneho vertiga nebol doteraz vytvorený jednoznačný konsenzus. Autori uvádzajú diagnostické kritériá podľa Haina, prehľad rutinných aj zriedkavejších vyšetrení, ktoré môžu prispieť k diagnostike a popisujú niektoré diagnostické testy. Diferenciálna diagnostika sa zaoberá odlíšením cervikálneho vertiga od najčastejších príčin – benígneho paroxyzmálneho polohového vertiga a vertebro- bazilárnej insuficiencie. V rámci liečby autori uvádzajú najčastejšie i zriedkavejšie terapeutické prístupy.

Niemannova-Pickova choroba typ C (NPC) je zriedkavé autozomálne recesívne neuroviscerálne ochorenie zo skupiny lyzozómových porúch, zapríčinené defektom v lipidovom metabolizme. Najčastejšou formou je neskorá detská a juvenilná forma NPC. Diagnóza je založená na stanovení akumulácie voľného cholesterolu v lyzozómoch a na redukcii cholesterolovej esterifikácie vo fibroblastoch (Filipínový test). Ochorenie je podmienené mutáciou génu NPC1 (95 %) a NPC2 (4 %). V liečbe sa uplatňuje miglustat na princípe redukcie patologického substrátu s cieľom zastaviť progresiu ochorenia.

V doporučených postupech pro léčbu hypertenze jsou uvedeny kombinace různých antihypertenziv. Účinek těchto léků se mnohdy potencuje. Je však potřeba si uvědomit riziko nižší adherence pacienta při nutnosti užívat více tablet. K dispozici je řada fixních kombinací, jejichž výhodou je snazší užívání, a tedy vyšší pravděpodobnost adherence pacienta s léčbou. Adherence je jistě problémem u hypertoniků, neboť onemocnění je chronické, často bez subjektivních obtíží a dosažení cílového tlaku vyžaduje většinou kombinační léčbu. V roce 2008 byly publikovány nové studie týkající se kombinační léčby hypertenze, které mají důležitý dopad na každodenní praxi a mohou pozitivně ovlivnit léčbu našich pacientů.

71letý nemocný prodělal před šesti lety chirurgickou revaskularizaci, když byla implantována a. mammaria na ramus interventricularis arterior (LIMA-RIA) pro stenózu proximální RIA. Několik posledních měsíců trpěl anginou pectoris, která se zhoršovala do nestability s nočními a klidovými bolestmi. Při koronarografii byl zjištěn dobře fungující bypass LIMA-RIA bez jakékoli abnormality v průběhu. Příčinou anginózních potíží byla těsná stenóza a. subclavia, která se nad podklíčkové tepně nacházela těsně před odstupem LIMA. Stenóza byla vyřešena implantací stentu. Měsíc po výkonu byl nemocný asymptomatický.

Úvod: Maligní thymomy patří k vzácným nádorům předního mediastina. Vzhledem k nízké incidenci nádorů thymu nebyla zatím provedena rozsáhlejší randomizovaná studie, která by objektivně zhodnotila úspěšnost různých terapeutických modalit, jejich sekvenci či úspěšnost používaných chemoterapeutických režimů. Metody: Naše retrospektivní studie kriticky hodnotí léčebné výsledky 92 pacientů s histologicky potvrzenými maligními nádory thymu léčenými ve VFN v Praze a FN Brno od roku 1973. Mezi hlavní sledované parametry patřilo celkové přežití (OS), doba do relapsu onemocnění (DFI), doba do progrese onemocnění (TTP) a procento odpovědí (RR). Výsledky: Mezi jednotlivými stadii dle Masaoky nebyly překvapivě prokázány signifikantní rozdíly v celkovém přežití. Taktéž nebyly zaznamenány žádné signifikantní rozdíly ve vztahu celkového přežití či doby do progrese k histopatologické klasifikaci. Naproti tomu pacienti, u kterých se v době diagnózy maligního thymomu projevila myasthenia gravis (MG), vykazovali delší celkové přežití (s MG vs. bez MG, 95 % vs. 71 %; p=0.0002). Jako nejdůležitější prognostický faktor se jeví radikalita chirurgického zákroku (radikální vs. neradikální resekce: 92 % vs. 71 % u 5letého přežití a 86 % vs. 48 %). Paliativní chemoterapie založená na cisplatině byla spojena s 50% odpovědí. Závěry: Adjuvantní radioterapie má v léčbě maligního thymomu stadia I a II zanedbatelný význam. V porovnání s dříve publikovanými výsledky měla paliativní chemoterapie založená na cisplatině v našem souboru nižší procento odpovědí.

Počet antiepileptických liekov narastá. Zvýšený počet liekov prináša so sebou nástrahy aj možnosti neuváženej indikácie, omyly a chyby. K najčastejším chybám patrí: 1. zlyhanie aplikácie maximálnej tolerovanej dávky pri nekontrolovanej epilepsii, 2. pridanie ďalšieho lieku skôr, ako predošlý zlyhal v účinku, 3. oneskorené odoslanie pacienta do vyššieho špecializovaného centra, 4. zámena záchvatov frontálneho laloka za neepileptické psychogénne záchvaty, 5. chyby v diagnostike epileptických syndrómov, 6. suboptimálne užívanie novogeneračných antiepileptík, 7. zbytočne vysoké dávkovanie antiepileptík, 8. chybný výber optimálneho lieku pre určitý typ epileptického záchvatu, 9. predčasné vysadenie antikonvulzíva u pacientov bez záchvatov, 10. zlyhanie v sledovaní liečebných cieľov, 11. predpisovanie antiepileptík v nesprávnych situáciách, 12. neprimerane rýchla eskalácia dávky.

Charakter a druh lékové formy je závislý na vlastnostech vehikula, do kterého je účinná látka vpravována. Dermatologická externa pevné a polotuhé konzistence patří k tvarově nespecifickým lékovým formám. Předepisují se zásypy, suspenze, gely, pasty, masti a krémy. Rozpouštěná látka i rozpouštědlo se udávají v hmotnostních jednotkách (v gramech). Aplikační formu volíme dle charakteru kožních projevů nebo dle požadované hloubky působení. Nevhodně aplikovaný lék ztrácí mnohdy svůj účinek, ale může také zhoršit klinický obraz. Vzhledem k množství tuhých a polotuhých přípravků budou v této kapitole sepsány recepty zásypů, tekutých pudrů a past. Krémy, masti a gely budou obsahem 3. dílu receptáře. V receptech je použito názvosloví dle platného lékopisu (např. dříve zinci oxydati = nyní zinci oxidi, dříve endiaroni = nyní cloroxini).

Nádory CNS jsou nejpočetnějšími solidními nádory dětí a představují významnou část nádorové morbidity a mortality. Prognóza řady nádorů vysokého rizika zůstává nepříznivá. Pokrok v molekulární biologii umožňuje stanovit biologické znaky jako prediktory průběhu nemoci. Nové terapeutické postupy by měly doplnit v blízké budoucnosti standardní léčbu s cílem zlepšit výsledky.

Cílem tohoto článku je popis a vysvětlení fyziologie a patofyziologie kontinence, dělení inkontinence na jednotlivé formy a zběžné seznámení se současnými diagnostickými a terapeutickými možnostmi nejčastějších typů inkontinence moči u žen.

Souhrn nejčastějších chorobných stavů v urologii vyžadující akutní terapeutické řešení. V přehledu uvádíme optimální diagnostické postupy, diferenciální diagnózy a doporučené terapeutické postupy, chirurgické i farmakologické.

Léčba pokročilých urologických malignit vyžaduje multidisciplinární přístup s účastí urologa, klinického a radiačního onkologa, odborností rehabilitační, následné a sociální péče. Z onkourologických diagnóz metastazuje do skeletu nejčastěji karcinom prostaty. Primární léčba spočívá v androgenní deprivaci spolu s prevencí kostních komplikací, při progresi onemocnění v sekundární hormonální manipulaci nebo odejmutí antiandrogenů. Pro další fázi jsou vyhrazeny chemoterapeutické režimy. U pokročilého karcinomu ledviny je vhodná kombinace chirurgické a cílené systémové léčby. Pro jednotlivé diagnózy byly stanoveny statistické modely pro predikci odpovědi na léčbu a prognózu přežití. Všichni pacienti s pokročilými urologickými malignitami by měli být podpořeni k účasti v klinických studiích.

Patologie močového měchýře zahrnuje široké spektrum onemocnění od jasně definovaného anatomického poškození (například tumorem, úrazem, infekcí, postiridačním postižením) po obtížněji definovatelné funkční poruchy vyprazdňování (například enuréza, inkontinence). Onemocnění močového měchýře se projevují řadou nepříjemných symptomů (dyzurie, polakisurie, nykturie) a často změnou barvy moči (hematurie, pyurie). Nejčastější patologickou jednotkou postihující převážně ženy je infekční cystitida, jak akutní, tak recidivující či chronická. Více jak polovina žen se také ve svém životě setkává s určitou mírou inkontinence, nejčastěji stresové. Pokud není úspěšná její konzervativní terapie spočívající v redukci tělesné hmotnosti, cvičení k posílení pánevního dna, medikamentózní léčbě, například anticholinergiky, elektrostimulací, přistupuje se u závažnějšího stupně inkontinence k operačnímu řešení. Techniky pomocí polypropylenových pásek (miniinvazivní slingové operace) přinesly modernější, rychlejší a méně rizikový přístup v léčbě stresové inkontinence. Další velkou skupinou jsou tumory močového měchýře, které patří k častým postižením mužů i žen s velmi nákladnou a náročnou léčbou, zejména z důvodu častých recidiv. Léčba všech uvedených onemocnění patří do rukou erudovaného urologa ve spolupráci s ostatními specialisty z diagnostických center, onkologických, gynekologických a nefrologických pracovišť.

Imunosupresiva představují skupinu látek, které potlačují imunitní procesy v organizmu. V kardiologii se používají především u pacientů po srdeční transplantaci, kde slouží jako prevence odhojování (rejekce) štěpu, popřípadě k léčbě epizody akutní rejekce. V této indikaci je potlačení imunity podmínkou přežití štěpu a pacienta. Imunosupresiva s antiproliferativním účinkem jsou součástí léky uvolňujících koronárních stentů, kde významně snižují riziko restenózy. Celkové podávání těchto látek též představuje účinnou prevenci koronární nemoci pacientů po srdeční transplantaci. Použití imunosupresiv u zánětlivých onemocnění srdečního svalu není doposud rutinním přístupem, další studium vyžaduje i využití kalcineurinových inhibitorů v prevenci reperfuzního poškození myokardu. I když imunosupresiva nepatří v kardiologii mezi nejčastěji používané léky, v praxi se s nimi budeme setkávat stále ve větší míře.

Komorbidita depresivní poruchy je častou komplikací u pacientů s onkologickým onemocněním s vyšší než 20% prevalencí. Screening, diagnostika a léčba depresivní poruchy má klíčový význam pro výsledek léčení, spolupráci pacientů i kvalitu jejich života. Článek upozorňuje na některé možnosti zlepšení diagnostiky a přináší novější informace týkající se léčebných postupů. Obrázek 1. Emoční teploměry (převzato s laskavým svolením z: 8) 1. Nepohoda 2. Úzkost 3. Deprese 4. Zlost 5. Potřeba pomoci Extrémní Žádná Zoufale Zvládám to sám/sama

Úvod: Alkoholová septální ablace (ASA) je dnes společně s chirurgickou myektomií uznávanou metodou léčby nemocných s hypertrofickou obstrukční kardiomyopatií (HOKMP). Zkušenosti s ASA provedenou transradiálním přístupem jsou zatím malé. Cíl práce: Cílem práce bylo zhodnotit aktuální a střednědobé výsledky ASA provedené transradiálním přístupem. Metodika: ASA byla provedena cestou pravé radiální arterie. Stimulační elektroda byla zavedena cestou podklíčkové žíly, k monitoraci levokomorového tlaku byl použit femorální přístup. Byly sledovány aktuální změny ultrazvukových (UZ) a katetrizačních parametrů a klinického stavu a pacienti byli dále ambulantně sledováni. Výsledky: U 41 nemocných (26 mužů, 15 žen) bylo provedeno celkem 46 septálních ablací. U 5 nemocných (12,2 %) byl výkon opakován pro přetrvávání vysokého gradientu a významné symptomatologie. Primární úspěšnost ASA byla 92,7 %. Maximální UZ gradient poklesl po ASA z 61,9 mmHg na 31,2 mmHg (p = 0,003), UZ gradient při Valsalvově manévru z 117,7 mmHg na 41,9 mmHg (p = 0,003), katetrizační vrcholový gradient z 40,0 mmHg na 12,6 mmHg (p < 0,0001), katetrizační vrcholový gradient při Valsalvově manévru z 117,8 mmHg na 43,8 mmHg (p < 0,0001) a systolický tlak v arteria pulmonalis (AP) se snížil po výkonu z 36,7 mmHg na 29,0 mmHg (p < 0,0001). Tloušťka interventrikulárního septa (IVS) se zmenšila za 3 měsíce z 19,6 mm na 17,7 mm (p = 0,002) a v místě ablace na 10,2 mm (p < 0,0001). Tloušťka zadní stěny (ZS) levé komory (LK) ani rozměr levé síně (LS) se neměnily. Tři měsíce po výkonu došlo k dalšímu snížení UZ gradientu na 21,0 mmHg (p = 0,0002), ke snížení NYHA třídy z 2,6 na 1,5 stupně (p < 0,0001), významnosti mitrální nedomykavosti z 2,2 stupně na 1,3 stupně (p < 0,0001) a k poklesu ejekční frakce (EF) LK z 70,4 % na 68,3 % (p = 0,0004). Při střednědobém sledování nemocných (průměrně 26,8 měsíců) došlo k dalšímu významnému poklesu UZ gradientu i k dalšímu významnému zmenšení tloušťky IVS. U všech nemocných přetrvával příznivý klinický efekt po celou dobu sledování. Přežití nemocných v našem souboru činí po dobu sledování 97,6 %. Závěr: ASA transradiálním přístupem je účinná a bezpečná metoda léčby HOKMP. Po ASA dochází k významnému snížení gradientu, k významnému poklesu tlaku v AP, k významnému zmírnění symptomů a k významnému zmenšení mitrální nedomykavosti. Po 3 měsících dochází k významnému ztenčení IVS a k významnému poklesu EF. Rozměry ZS a LS se při střednědobém sledování nemění. Příznivý klinický efekt výkonu přetrvává po celou dobu sledování nemocných.